Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Září 2010

Snad mám naději

25. září 2010 v 19:32 | BA.Ji |  Téma týdne
Snad mám ještě naději,že někdo projde kolem a uslyším ho.Zavolám a on mi pomůže.Není přece možné aby za celé tři dny tudy nikdo neprošel.Vždyť já jsem také šla pouze na hřiby.Lesy jsou teď plné lidí.Ani ve snu by mne nenapadlo.že se mi může přihodit něco tak banálního.Že v lese zabloudím je možné,ale vždycky nějaká cesta vede k lidem.Jenomže tady se pde mnou propadla zem a já se zřítila do huboké jeskyně,nebo co to vlastně je.Je tu strašná zima,tma ,vlhko.Nemám co pít ani co jíst a trčím tady již třetí den.Za celou dobu tudy nikdo neprošel,jen nějaké zvíře.Najednou se ozvaly docela blízko kroky a já v domění,že jde pomoc jsem začala volat.Jenže se ozvalo zapraskání větví,pár skoků a potom zase ticho.Mám strašnou žízeň.Dnes jsem zkusila olíznout zvlhlé kameny skály ve které jsem uvězněná.Chutnalo to odporně ale trošičku to osvěžilo.Bolí mně noha,mám odřené snad celé tělo a navíc se mi stále svírá žaludek.Tělo se dožaduje svého přídělu,na který si za těch dvacet dva let zvyklo.Nemám nic,čím bych zahnala alespoň na chvíli hlad.Šla jsem pouze s košíkem a nožíkem.Na košík dopadlo celé moje tělo a nožík je kdoví kde.Chtěla bych prozkoumat jeskyni ve které se nacházím,jenomže jednak je hrozná tma jakmile se trochu vzdálím od otvoru který je nad mou hlavou a jednak se bojím,že promeškám chvíli,kdy bude někdo kolem procházet a já tady zůstanu.Nad hlavou mám asi čtyři metry vysoko otvor,kterým jsem sem propadla.Jeskyně ve které se nacházím je však mnohnem prostornější a nad stěnami se klene strop kamenů,které vypadají,že se musí každou chvíli zřítit.Vyšplhat po stěnách jeskyně nahoru nepřipadá v úvahu.Stěny jsou z hladké vlhké skály a pokud by se mi i nakrásně podařilo vyšplhat,narazím na strop a jsem v koncích.Párkrát jsem se již pokusila lézt.Sedřela jsem si do krve bříška prstů,mám ulámané nehty  a dopadala jsem znovu a znovu na zraněnou nohu,takže jsem bolestí dvakrát omdlela.Byl to jediný příjemný stav za celé tři dny a o to horší bylo procitnutí.Projela mnou tak nesnesitelná bolest a roztřásla mnou strašná zimnice.Přála bych si ztratit vědomí a probrat se doma v posteli.Maminka by kolem mne chodila po špičkách,na stolku by byl teplý čaj s medem,možná nějaký koláček,nebo ještě něco lepšího.Skutečnost je bohužel jiná.Vědomí ne a ne odejít a já si musím bolest užít do samého konce.Venku se stmívá a já ztrácím naději na dnešní záchranu.Třeba konečně usnu a ráno bude všechno veselejší.Zkuste však usnout na tvrdé zemi ve vlhku,s bolestí a o hladu.Žízeň je opět tady.Teď jsem si vzpomněla,někde psali že se dá přežít ,když se pije vlastní moč.Hned ráno to vyzkouším .Usínám jen na kratičkou chvíli a je tady znovu denní světlo,tedy ráno a bolest  s žízní.Hlad již téměř necítím.Aspoň to je trochu potěšující.Chci vyzkoušet moč ale nemám nádobku.Aspoň kdybych měla s sebou sáček.Nemám nic,jedině vlastní ruku.Musím to vyzkoušet,jinak nepřežiji.Zachytávám trochu drahocenné tekutiny a srkavě piji.Je to úleva ale je toho strašně málo.Žízeň je stále velká a já znovu olizuji vlhké kameny.Páchnou hlínou a zetlelými kořínky ale mně to nevadí.Jenže čím víc dostávám tekutiny,tím je žízeň větší a větší.Nakonec vyčerpaně usínám.Zaslechla jsem hlas mé maminky a s leknutím se probouzím.Venku je ještě světlo ale naprosté ticho,jen větřík občas zavane a zašustí suchým listím.Zkouším volat o pomoc.Nejprve se z hrdla vydral jen slabý chrapot .Snažím se polknout ale nemám téměř žádné sliny.Nakonec se mi podaří vydat slabé volání.Nic se však nehýbe.Nikdo tu není.Plazím se zoufale kolem skály,již nemám ani sílu se přinutit olíznout pár kapek tekutiny z kamene.Musím,pokud chci přežít.Olíznu pár kamenu,jazyk mám rozedraný a štípe při každém pokusu.Tekutiny je zoufale málo a čůrat se mi také již chce míň a míň.Navíc ztrácím spoustu drahocené tekutiny.Opět je tu noc a já usínám,nebo ztrácím vědomí.Nevidím vtom rozdíl ale je to určitě příjemný stav.Probouzím se do pátého dne.Zoufale si přeji znovu usnout a zlobím se na hlasy maminky,tatínka .Dokonce mně dvakrát probudil i hlas mého bratříčka.Vím že jsou to pouze halucinace ,venku je stále ticho a mně netrápí ani zima,ani hlad a dokonce necítím ani potřebu pít.Jen ta bolest nohy a celého těla mně trápí.Jsem však naprosto klidná,vzdala jsem se naděje na to že mně někdo najde,nemám sílu volat .To nevadí,hlavně ať rychle usnu.Nezdají se mi žádné sny a myslím,že tak to bude i po smrti.Bude jen tma a krásné ticho.Nic nebolí,nic nepotřebuji a nic mně netrápí.Konec naděje a konec života.Už ať je to tady.

Čtvrtek 23.září

24. září 2010 v 19:14 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Dnes v noci jsem poprvé v životě ječela ze spaní.Zdál se mi strašný sen a probudil mně můj vlastní křik.Manžel se posadil na posteli a ptal se:kdo to křičel já nebo ty.Prý se mu to promítlo do snu a tak si myslel že je to on.U něj to občas bývá ,že křičí ze spaní a  když to trvá dlouho a já se ho jen dotknu abych ho probudila,tak křičí ještě víc.Na vojně se jednou probudil a všichni seděli vyděšeně na postelích a ptali se jeden druhého ce se mu stalo.Je to totíž zvláštní křik.Má vždy zavřená ústa a hrozně řve a hlavně hodně vysokým hlasem.Pak jsem ráno šla otevřít skleník a z laťky opřené o zeď seskočila žába.Na květinovém záhonku,který prolezl krtek a já se ho snažila znovu ušlapat seděla velká ještěrka.Koukala na mně a ne a ne se pohnout,nakonec jsem toho musela nechat a odejít.Při obědě,který jsme jedli venku pod pergolou se najednou ozvalo šustění a ze záhonku vyšel dospělý ježek a přímo k Mikešove misce s granulema.Nacpal se a zase pěkně odešel.V noci pak když manžel šel po sprchování pověsit ven osušku stál na dlažbě malý asi jen deset centimetrů dlouhý ježeček a mžoural do světla.Tomu jsme také nasypali granulky ale on odběhl do tmy a ani se jich nedotkl.Do rána však byly pryč,asi si na nich pochutnala jeho máma,protože Mikeš to nebyl ten je nechce.Ještě jsme k večeru byli v lese a přinesli plný košík hřibu a bedlí.A to jsme šli procházkou pouze po lesní cestě .Zkrátka zvláštní den.

Pondělí 13.září

13. září 2010 v 13:30 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Deník bych měla co nejdříve přejmenovat na týdeník nebo ještě lépe měsíčník.Neboť vůbec nestíhám psát.Konec prázdnin byl pro mne opravdu hektický.Hlídala jsem všechna tři vnoučata,jen devítiměsiční Maxík byl u své maminky, a potom šel malý Ondrášek poprve do školky a já jsem si jej brala po obědě,dokud se nevrátili rodiče z práce,musela jsem ho zase hlídat což já dělám velice ráda,protože je hrozně milý a hlavně upovídaný,takže se spolu hodně nasmějeme.Teď ale onemocněl a je s ním maminka,tak mám chvilku čas a jsem zase na chalupě tedy u svého počítače.Jenže opět spousta práce na zahradě,zahrádce.Včera jsme vypustili a vyčistili bazén a ukončili tak sezonu koupání,což je mi velmi líto,strašně špatně snáším končící léto.Nemám ráda zimu a už teď je mi z ní smutno.Asi jsem se měla narodit v jiném světadíle,kde léto nikdy nekončí a kde je stálé počasí,třeba Kanárské ostrovy a podobně.No už to tady nějak dožiju.Zatím je alespoň všechno zelené a kvete a když svítí sluníčko,tak ani nevypadá,že je podzim za dveřmi.jen ty dny jsou čím dál kratší a večery čím dál chladnější.Po zahradě se mi rozlezli čerstvě vylíhnuté užovky což mně moc netěší,protože se jich vždycky polekám.Ze stromu se denně ozývají rosničky,to ale nevím proč?V létě se ozvaly jen málo kdy a teď je slyším skoro pořád, nejen navečer.Doufám,že nepřivolávají zimu.Také vlaštovky nějak zmizely,všechno se mi to zdá moc brzy.Snad se jeno přesunuly na seřadiště.

To byla ale bouře!

4. září 2010 v 21:10 | Ba.Ji |  Téma týdne
Ani nevím kolik bylo hodin.Probudil mně strašný rachot .Chvíli trvalo než jsem zjistil odkud to vlastně přichází.Za okny byla černá neproniknutelná tma a právě ze tmy přicházely ty zvuky.Bouřka,napadlo mně.Vstal jsem z postele a pomalu jsem se posunoval k balkónu.Když odhrnuji závěs a sahám po klice zaráží mně něco neurčitého ve tmě.Zaměřuji zrak do rohu svého balkónu a tam se ve tmě něco krčí.V tom se opět ozval ten hrozivý táhlý zvuk o kterém jsem se domníval,že je to bouře.Nebyla!Omyl!Tento zvuk pocházel z úplně jiného zdroje.Ani nechtějte vědět odkud.Prudce otevírám dveře a houknu do tmy.Co tady děláš?Nešťastná hromádka se mírně pohnula a žalostným hláskem zaskřehotala,nechte mně prosím ,potřebuji nutně na WC.Co teď?Evidentně zloděj a má vážné potíže.Je tomu ale skutečně tak?Není to jen finta jak se dostat do bytu?Jenže zvuky se ozývají teď již nepřetržitě a dokonce se začíná šířit i děsný zápach.Přivírám dveře a jsem rozhodnutý tohoto smraďocha do bytu nevpustit.Pokud možno pevným hlasem na něj udeřím znovu.Co tady děláš?A z té hromádky zápachu se ozve,nezlobte se,ale potřebuji k vám na WC,cokpak to nevidíte.Mezitím oči přivykají tmě a já vidím vedle postavy starou kabelu a velký batoh.Je mi zcela jasné s kým mám co do činění.Rychle hmatám po telefonu a aniž spouštím oči ze zloděje vytáčím číslo policie a krátce je informuji o svém návštěvníkovi.Mám co dělat abych se nesmál.Můj nechtěný návštěvník se pohnul směrem ke mně a spolu se svým odporným aromatem žalostný hláskem žadoní prosím,pusť mě na záchod,já už to vážně nevydržím.Napřed řekni kde se tu bereš.Až potom,kvílí ale já jsem neúprosný.Tak dobře,dostal jsem typ,že byt je plný šmuku a nikdo tu neměl být povídá sklesle.Když si promítnu v duchu své ubohé jednoduché vybavení,musím se usmát.To by ses hochu asi divil.kdyby se ti povedlo sem dostat.Možná by jsi mi něco ještě přidal.Kromě toho zápachu.A zlodějíček se pomalu posunuje podél zábradlí,celý skrčený,tvář strhanou bolestí a napětím.V tom to bouchlo, napětí v tváři povolilo a změnilo se v zděšení.Vidím,že Wc již evidentně nepotřebuješ tak táhni odkud jsi přišel a přibuchuji dveře.Ať si ho policajti chytí sami.Zlodějíček rychle přelézá zábradlí a mizí ve tmě,ze spodu se ale  ozýva stůj,ruce za záda a já se potutelně smějí,jaký dárek si naši ochránci zákona posadí do svého vozu.Kdopak to asi vyčistí a také mi dochází,kdo asi uklidí můj balkón?