Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Leden 2011

Neděle odpoledne stane se pro mnohé.....

30. ledna 2011 v 15:36 | Ba.ji |  Deník Ba.Ji
Další složka s květinami až po čtvrtku,do té doby nebudu na počítači.

Příroda

30. ledna 2011 v 15:35 | Ba.Ji |  příroda

Neděle 30.ledna

30. ledna 2011 v 15:16 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Tak pomalu končí ten nejdelší zimní měsíc a teď už pojedeme z kopce.Venku je krásně slunečno a na nebi ani mráček.V noci bylo -14 stupňů a odpoledne -2 stupínky.Ale na sluníčko teploučko na opalování.Na louce na trsech vyšších trav mráz a sluníčko vymodelovaly překrásné kytky,složené z jemných plátku ledových šupinek a tak umně naskládané k sobě,že by to nedokázal ani umělec.Snažila jsem se to zachytit fotoaparátem,ale ve skutečnosti je to mnohem hezčí.

Fauna

29. ledna 2011 v 20:11 | Ba.Ji.

Přízrak

28. ledna 2011 v 17:47 | Ba.ji |  Strašidelné povídáni Ba.ji
Byla druhá půle ledna kolem sedmé hodiny večerní.Všude tma  a  právě vrcholil  druhý zimní úplněk.My jsme se vraceli autem z návštěvy u příbuzných.Přijížděli jsme k vesnici,kde na samém okraji stojí velký kostel,který je obehnaný starým,dlouhá desetiletí nepoužívaným hřbitovem a ohraničený kamennou zdí.V místě za kostelem se zídka pomalu rozpadá a právě odtud z otvoru ve zdi vyšla velká světle zbarvená srna .Pomalu ladným krokem se přenesla přes silnici,těsně před našim autem,které skoro zastavilo.Když se srna dostala před světlomety její tělo zcela zprůhlednělo.Byla vidět pouze hlava a nohy,které světlo nezasáhlo.Srna přešla na druhou stranu silnice,zastavila se a hleděla velkýma jakoby ohnivýma očima na nás.Auto se pomalu rozjelo ale já jsem nespouštěla oči z toho přízraku.Ještě před zatáčkou do vsi jsem uviděla jak se srna pomalu vrací zpátku k otvoru ve zdi a tam se úplně rozplynula.Zdálo se mi to,nebo to byla skutečnost?Kdopak na tom hřbitově nemůže v klidu odpočívat?Čí duše se tam trápí a musí se po nocích toulat na tomto světě?Tyto otázky se mi stále honí hlavou.Budu muset trochu pátrat,ale na hřbitov se vypravím asi až se opravdu rozjaří.Jednak je to pár kilometru od nás a jednak bych se tam teď pro sníh asi nedostala.

Čtvrtek 27. ledna

27. ledna 2011 v 16:15 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Dnes bylo venku nádherně.Sluníčko se sice neukázalo,ale bylo bezvětří.tři stupínky nad nulou,nad krajinou ležel šedomléčný opar a vzduch byl vlhký jako v prádelně.V lese tichounko
a zasněženo.Jen žádné lesní zvíře jsme opět nepotkaly.Kde jsou ta stáda muflonu a srn z loňska?Přece je všechny nevystříleli?I když ani bych se moc nedivila,když celý rok je z lesů slyšet práskání,bez ohledu na denní ,noční či roční dobu,bez ohledu na hájení.Také krmelce zejí prázdnotou a pokud je něco málo k snědku,tak jen před posedama lovců.Přesto jsem si trochu radosti udělal a to když při návratu domů jsem objevila u zdi chalupy žlutý petrklíček.Nesměle se tam krčí ale kvete.Další poslíček blížícího se jara.Tak jsem si ho vyfotila a také ten krásně posněžený les.

Středa 26.ledna

26. ledna 2011 v 13:53 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Dnes opět chumelí.Po asi čtrnáctidenním oteplení  se zima před deseti dny vrátila i když v mírnější formě.To nevadí příští týden má svátek Hromnice a to znamená,že je půlka zimy za námi a bude se pomalu blížit jaro.Také je déle světlo a bude se to každým dnem prodlužovat,jen aby zasvítilo sluníčko,ať si to světlo také užijeme.Chtěla jsem jít na procházku,ale venku je téměř bílá tma ze sněžení a naše meteostanice přitom od rána ukazuje sluníčko.Nevím kde ji vyrobili.Bude to nejspíš někde na jihu,podle slunce na monitoru bych tipovala Austrálie,nebo Florida?Odtud asi čerpá inspiraci!

Sebevražda

24. ledna 2011 v 16:19 | Ba.Ji |  Téma týdne
Dokážu si představit,že se člověk může dostat do situace,kdy se mu zdá,že z ní neni jiná cesta než sebevražda.Většinou se to ale časem uklidní,otupí a rozhodně to přestane být bezvýchodné.
Já sama jsem v mládí trpěla krutými záchvaty migrény,kdy mi bývalo tak zle,že jsem si mnohokrát v zoufalství říkala,že kdybych neměla děti,spolykám prášky a usnu navěky.Drželi mně při životě opravdu jen děti a manžel,to bych jim nemohla udělat,nechat je napospas životu bez maminky.Časem záchvaty řídly a řídly a dnes jsou jen vzácné a také je víc léků,takže jsou snesitelnější.Vím,že jsou daleko horší situace,ale přesto se spíš přikláním k tomu počkat,neukvapovat se.Sebevražda je totiž čin,který většinou nejde vzít zpět a spoustě lidí ,kteří tady tůstanou způsobí obrovskou bolest.Člověk totiž vydrží víc než by si pomyslel.Proto zahoďme prášky,provazy,nože , žiletky a špatné myšlenky a žijme statečně život až do konce.Stojí zato!!!

Ještě jednou k tématu týdne - Č.j.

22. ledna 2011 v 18:46 | Ba.Ji |  Téma týdne
Vracím se znovu k tomuto tématu,protože jsem si vzpomněla na svou maminku.Ta se do Česka přistěhovala ve svých asi dvaceti letech.Česky se naučila poměrně rychle,protože ji nic jiného nezbývalo.Neměla tady známé,ani příbuzne a její manžel,tedy můj otec byl rovněž cizinec,takže pokud chtěla nakoupit,domluvit se na úřadech,u lékaře,musela se rychle naučit tuto řeč.Zvládla to velmi dobře a neměla problém ani s přízvukem,ani s měkkosti naší řeči.Jediné co ji dělalo problém byla písmena ř a také ch.Tato dvě písmena se v jejím rodném jazyce nevyskytují.Zatím co ř dokázala jakžtakž zakamuflovat,písmenko ch se nedalo ničím nahradit a samotné h pak znělo tvrdě.Pokud se ale vyjadřovala písemně,dokázala obě tato písmena správně použit.Musím ale říct,že spousta mých známých si nikdy nevšimla,že moje maminka ch neumí a že říká tedy hleba místo chleba apod.Jen my její dcery jsme si z ní občas dělaly legraci,že nechápeme co po nás chce a ona nám pak s úsměvem vysvětlovala,že chce c  hleba(když nám  třeba diktovala nákup).Také jsem si vzpoměla na názor našich polských známých,kteří tvrdilii,že se jim čeština moc líbí,že je taková měkká,čehož jsem si já nikdy nevšimla a myslela jsem vždy,že spíš polština zní měkkce,díky často se vyskytujícím písmenům s háčkem jako je š.Je ale pravda,že většina cizinců.kteří se naučili náš jazyk vyslovují tvrdě.Říkám náš jazyk,protože jsem se tady narodila,vyrostla a vše co mám mi umožnila tato země.Je to moje vlast a můj rodný jazyk.A proto na něj nedám dopustit!

Český Jazyk

20. ledna 2011 v 14:28 | Ba.Ji |  Téma týdne
Český jazyk je krásný i když se s ním celý svůj život peru.Má tolik záludností v gramatice,že lituji všechny cizince,kteří se ho rozhodli naučit.I když mám dojem,že ho jakž takž ovládám,přesto mně často překvapí,kolik chyb dokážu nasekat.Většinou je to sice nepozorností,ale někdy skutečně nevím.A je také zvláštní,že většinou po sobě text přečtu a i když mám velkou gramatickou chybu,přečtu jej správně aniž bych tuto chybu zaznamenala.Po odeslání se pak zhrozíma a nezbývá mi než se stydět.Ostatně nic se stím jiného nedá dělat.Myslím si ale,že je spousta lidí a to i žáků škol natom mnohem hůř,když si tak pročítám různé články na internetu.Tady je vidět jak máme opravdu těžký jazyk tím nemyslím po alkoholovém opojení,nýbrž(také pěkné slovo)gramatiku.I tak si ovšem myslím,že patří k jednomu z nejhezčích na světě.

Paranormální jevy Sára

14. ledna 2011 v 17:38 | Ba.Ji |  Téma týdne
Za dva dny ji bude sedmnáct let a Sára se neskutečně těší.Přesto,že její rodina nepatří zrovna k těm nejchudším lidem,Sára nikdy nedostala vše na co si jen vzpoměla.Znala cenu peněz a nedovolila si prosazovat své potřeby za každou cenu i když byla jedináček a rodiče ji milovali nadevše.Byla to mladá rozumná dívka.Velmi pěkná a chytrá.Měla všechno to co by si každý z nás přál mít.Tentokrát se na své narozeniny obzvlášť těšila,protože věděla,nebo aspoň tušila,že dostan přesně ten dárek,který si vysnila.Poznala to z toho jak se rodiče tajemně usmívali vždy,když na to přišla řeč.Už aby byla sobota.Pozvala všechny svoje kamarádky,některé kluky ze třídy a také sousedovic Jakuba,který byl jen o rok starší,ale od malička spolu kamarádili a Kuba ji pokaždé ochraňoval a staral se o ni již ve školce.Oslava bude na zahradě a maminka naplánovala spoustu dobrot,dokonce bude na přípitek i opravdové šapaňské,né jako loni dětské.To byl trapas,všichni kamarádi se na ni dívali jako na chudinku,která je i v šestnácti pořád malé dítě.Naštěstí se na to rychle zapomělo i když Sáru to hodně dlouho mrzelo,že ji rodiče tak "ztrapnili".Tentokrát to bude jiné!Aby si ukrátila čas,který se tak pomalu vlekl,vzala svého psa Zumbu a houkla ze zahrady na matku,že ho jde vyvenčit.Zavřela branku zahrady a už spolu uháněli přes louku k nedalekému lesu.Maminka ovšem nerada viděla Sáru chodit samu do lesa,i když věděla,že věrný Zumba by pro svou velitelku obětoval i život,jen aby se ji nic nestalo.Tentokrát ale  ani nepostřehla,kam Sára se psem míři.Měla tolik práce s přípravami,vždyť už byl čtvrtek odpoledne a v sobotu musí všechno klapnout.Zatím Zumba běžel přímo k lesu a jeho nejhodnější panička,jen tak v šortkách a tílku běžela za ním.Vítr mu cuchal dlouhou srst a Sáře zrovna tak dlouhé tmavé vlasy.Měla je sice vyčesané do vysokého culíku a tam zatočené a propíchle jehlicí spony.Pár pramínku se ale větrem uvolnilo a povlávalo ji kolem tváře a na krku.Oba dva však byli nadšení volností,svobodou a krásným červencovým dnem.Byli mladí a lehcí jako ptáci.A už jsou na lesní cestě,kde je stín a příjemný chládek.Zumba se zastavil a čekal na svou paničku.Byl naučený,jak se v lese chovat.Oba se trochu zklidnili a kráčeli cestičkou skrz les,který byl světlý a smíšený.Rostla tam spousta bříz,dubů,buků,mezi tím smrky a borovice.Bylo tam krásně ticho a vlahý vzduch je jemně ovíval a schlazoval rozpálené hlavy.Sára však cítila nějaký neklid a ani Zumba se nechoval jako obvykle.Držel se stále u její nohy a každou chvíli se ji podíval do očí,jako by chtěl říct.Nevrátíme se už?V tom si Sára uvědomila,že neslyší ani pípnutí ptáčka,což bylo divné.Jindy tam pro samý zpěv a pokřik těchto malých tvorečků se nebylo možno soustředit na vlastní myšlenky.Dnes to však bylo jiné.I její neklid a neklid Zumby stále rostl a už byli u své skály,kde spolu vždy odpočívali.Tentokrát i ta skála vypadala jinak.Jako by ji nějaký obr chtěl rozdupat.Do vnitřku jindy celistvé masy tentokrát zela díra jako vrata od stodoly.Sára se pomalu blížíla k otvoru ve kterém bylo sluneční světlo.Zumba však kňučel a nechtěl se k díře ani přiblížit.Sára se na něj zlobila,ale nic naplat.Zumba měl zase jeden ze svých spurných dnů a trval si na tom,že dovnitř nepujde.Nezbývalo,než ho připnout na vodítko a přivázat ke stromu poblíž skály.A teď se Sára opatrně vydala do té jeskyně,kterou nikdy předtím neviděla,a že už tam tolikrát od svých asi sedmi let byla.Nejdříve tam chodili s Kubou a později od asi desíti let s nimi chodil i Zumba,co by ještě štěňátko.Ve svých teniskách našlapovala téměř nehlučně a posunovala se krok za krokem za světlem.Myslela,že na vrcholu skály je otvor,kterým sluníčko svými paprský prosvětluje prostor jeskyně.Vtom však zaslechla divné zvuky.Nebyly to však lidské ani zvířecí hlasy,bylo to něco neidentifikovatelného.Přitiskla se rychle za skálu,ale bylo pozdě.Z útrob jeskyně se na ni vyřítila armáda droboučkých tvorečků,kteří vydávali tyto kvikavé,chraplavé a jako by zlostné zvuky a okamžitě se na ni vrhli.Celou ji zasypali,povalili na zem a začali  se s ní pohybovat směrem k jeskyni.Ještě si stihla všimnout velkého zářícího předmětu a v něm obrovský ohnivý otvor.Těžko se ji dýchalo,byla celá ochromená hrůzou,ale také nebyla schopna pohybu,nemohla setřást ty malé příšerky ze sebe,které tak hlučely,byli studené,lepkavé a vydávali podivnou nepříjemnou vůni.Rozbolela ji z toho hlava a celé tělo.Měla strach a věděla,že je to její konec.Venku zatím Zumba na vodítku vyl a škubal sebou.Snažil se  utrhnout,sedřel si srst na krku až do krve,kousal do předmětu,který ho věznil,podařilo se mu však poranit si bolestivě dásně.nic to ale nebylo platné.Nakonec padl zcela vyčerpaný a asi usnul.Probudil se ,kolem byla tma.Znovu sebou škubal a kousal,až se mu nakonec podařilo přetáhnout obojek přes hlavu a byl volný.Rozběhl se ke skále a chtěl se vrhnout dovnitř,kde naposledy viděl svojí paničku.Skála však byla zase jako dřív,kompaktní,uzavřená,jako z jednoho kusu.Obíhal zoufale kolem,hrabal pod skalou,štěkal,jenže nic se ani nehlo.Nakonec se vydal z lesa.Běžel se štěkotem domů a doufal,že jeho paní bude na něj čekat.Doma však byli pouze vyděšení rodiče a sousedi,kteří se zrovna radili co dělat.Když uslyšeli Zumbu rychle mu vyběhli vstříc v domění,že se vrací oba.Zumba však byl sám,štěkal a hned se otočil zpět a běžel k lesu.Vydali se za ním s baterkama si svítili pod nohy a běželi pouze podle štěkotu psa.Nakonec doběhli ke skále,kde na ně Zumba netrpělivě čekal a stále se snažil prorazit skálu.Bylo jim to moc divné a tak se vydali nahoru na tu masu kamene a druhá skupinka opatrně prohledávala okolí.Na druhé straně skály asi padesát metrů od ní v podrostu leželo tělo dívky.Měla zcela poškrábaný obličej a vlastně celé tělo,bylo samá modřina a škrábanec,neměla nasobě nic jen byla celá polepena nějakou smolnou lepkavou hmotou.Vypadala jako mrtvá.Nereagovala na nic,zdálo se že nedýchá ale srdce ji slabě bilo.Rodiče zavolali záchranku a okamžitě ji odvezli do nemocnice.Lékaři si však nevěděli rady.Srdce sice slabě pracovalo,zranění kromě pohmožděnin neměla žádná,všechny vnitřnosti byly vpořádku,nebyla ani sexuálně zneužita i mozek nevykazoval známky poškození ale vědomí se stále nevracelo.Srdce jako by nechtělo zrychlit svou činnost a ani léky na posílení nezabírali.Sára byla stále v hlubokém spánku.Tak ubíhaly dny a měsíce,Sářiných sedmnáct bylo dávno pryč,modřiny a škrábance se zahojily,podivnou hmotu se doktorům podařilo také nakonec smýt i když to trvalo nějaký den a zničili tím spoustu ložního prádla,ve kterém pacientka spala a které se tím umazalo.Všechno bylo zdánlivě zase vpořádku jen rodiče Sáry byli zoufalí.Měli sice dceru,ale stále jako by ne.I pro policii to byl oříšek.Nedařilo se jim vypátrat jedinou stopu.Nalezli pouze místo,kde byl Zumba uvázaný a kde tak statečně bojoval se svým vodítkem,které zůstalo přivázano ke stromu i s obojkem.Zumba jim však drama,které se tu odehrál říct nemohl.Po dvou měsících pacientka konečně otevřela oči.Lékaři doufali,že konečně se její stav zlepší a bude jako dřív.Sára se však pouze vyděšeně rozhlížela kolem sebe,nemluvila a nedokázala vydat ani hlásek.Při každém přiblížení lékaře,sestřičky nebo i rodičů,se roztřásla a v jejich očích byl takový děs,že ji raději nechávali v klidu.Jak ubíhaly dny pacientka si evidentně zvykala na přítomnost lidí kolem sebe,zvykala si,že ji od nich zřejmě nebezpečí nehrozí a sklidňovala se.Nakonec se lékaři rozhodli,že by ji mohlo poct převezení do domácího prostředí.Zpočátku jevila známky neklidu,nakonec se uklidnila,ale k rodičům žádný nový vztah a důvěru neobnovila.Její stav byl beze změny.Stále spala a nebo koukala do zdi.Jen jednou si maminka všimla,že když do místnosti vběhne Zumba a vrhne se ke své paničce,jakoby se Sáře v očích objevila nějaká jiskřička,snad radosti,snad něhy a tak se snažili Zumbu u Sáry nechávat co nejčastěji.Jednou ráno asi dva měsíce po převezení Sáry domů se matka ráno probudila a z kuchyně slyšela nějaké zvuky.Rychle vyskočila,hodila na sebe župan a vešla do kyuchyně.Tam seděla Sára a na stole měla snídani.Klidně žvýkala housku s máslem a četla si přitom nějaký časopis.Zvedla nepatrně oči od čtení a jen tak ledabyle pozdravila veselým hlasem:dobré ráno maminko!Jako by se nikdy nic nestalo.I hrníček měla svůj oblíbený.Maminka byla tak překvapená,že nedokázala ani odpovědět a  do očí se ji draly slzy.Věděla,že to nesmí dopustit aby se rozplakal,ale Sára si  už zase četla a ani si nevšimla,že ji matka neodpověděla.Ta se rychle vytratila z kuchyně a v předsíni popadla telefon.Vyběhla na horu do patra a rychle volala otci a potom lékaři,který se o Sáru staral.Když Sářin otec přijel domů a nakonec i lékař byla Sára napřed vylekaná,že se mamince něco stalo a když zjistila,že je matka vpořádku a jsou tam vlastně kvůli ni,nechápala.Bylo evidentni,že si z celé té doby od červencového dne  nic nepamatovala.A nikdy si také nevzpoměla na úsek svého života,který ji vlastně vypadl.Nikdo se nikdy nedoví,co se v té jeskyni stalo a kdo byli ti tvorové.Návštěvníci z jiné planety?Podzemní neznámí tvorové?Duchové,nebo jiné" paranormální jevy"?

Sára má potíže

14. ledna 2011 v 17:32 | Ba.Ji |  Strašidelné povídáni Ba.ji
Za dva dny ji bude sedmnáct let a Sára se neskutečně těší.Přesto,že její rodina nepatří zrovna k těm nejchudším lidem,Sára nikdy nedostala vše na co si jen vzpoměla.Znala cenu peněz a nedovolila si prosazovat své potřeby za každou cenu i když byla jedináček a rodiče ji milovali nadevše.Byla to mladá rozumná dívka.Velmi pěkná a chytrá.Měla všechno to co by si každý z nás přál mít.Tentokrát se na své narozeniny obzvlášť těšila,protože věděla,nebo aspoň tušila,že dostan přesně ten dárek,který si vysnila.Poznala to z toho jak se rodiče tajemně usmívali vždy,když na to přišla řeč.Už aby byla sobota.Pozvala všechny svoje kamarádky,některé kluky ze třídy a také sousedovic Jakuba,který byl jen o rok starší,ale od malička spolu kamarádili a Kuba ji pokaždé ochraňoval a staral se o ni již ve školce.Oslava bude na zahradě a maminka naplánovala spoustu dobrot,dokonce bude na přípitek i opravdové šapaňské,né jako loni dětské.To byl trapas,všichni kamarádi se na ni dívali jako na chudinku,která je i v šestnácti pořád malé dítě.Naštěstí se na to rychle zapomělo i když Sáru to hodně dlouho mrzelo,že ji rodiče tak "ztrapnili".Tentokrát to bude jiné!Aby si ukrátila čas,který se tak pomalu vlekl,vzala svého psa Zumbu a houkla ze zahrady na matku,že ho jde vyvenčit.Zavřela branku zahrady a už spolu uháněli přes louku k nedalekému lesu.Maminka ovšem nerada viděla Sáru chodit samu do lesa,i když věděla,že věrný Zumba by pro svou velitelku obětoval i život,jen aby se ji nic nestalo.Tentokrát ale  ani nepostřehla,kam Sára se psem míři.Měla tolik práce s přípravami,vždyť už byl čtvrtek odpoledne a v sobotu musí všechno klapnout.Zatím Zumba běžel přímo k lesu a jeho nejhodnější panička,jen tak v šortkách a tílku běžela za ním.Vítr mu cuchal dlouhou srst a Sáře zrovna tak dlouhé tmavé vlasy.Měla je sice vyčesané do vysokého culíku a tam zatočené a propíchle jehlicí spony.Pár pramínku se ale větrem uvolnilo a povlávalo ji kolem tváře a na krku.Oba dva však byli nadšení volností,svobodou a krásným červencovým dnem.Byli mladí a lehcí jako ptáci.A už jsou na lesní cestě,kde je stín a příjemný chládek.Zumba se zastavil a čekal na svou paničku.Byl naučený,jak se v lese chovat.Oba se trochu zklidnili a kráčeli cestičkou skrz les,který byl světlý a smíšený.Rostla tam spousta bříz,dubů,buků,mezi tím smrky a borovice.Bylo tam krásně ticho a vlahý vzduch je jemně ovíval a schlazoval rozpálené hlavy.Sára však cítila nějaký neklid a ani Zumba se nechoval jako obvykle.Držel se stále u její nohy a každou chvíli se ji podíval do očí,jako by chtěl říct.Nevrátíme se už?V tom si Sára uvědomila,že neslyší ani pípnutí ptáčka,což bylo divné.Jindy tam pro samý zpěv a pokřik těchto malých tvorečků se nebylo možno soustředit na vlastní myšlenky.Dnes to však bylo jiné.I její neklid a neklid Zumby stále rostl a už byli u své skály,kde spolu vždy odpočívali.Tentokrát i ta skála vypadala jinak.Jako by ji nějaký obr chtěl rozdupat.Do vnitřku jindy celistvé masy tentokrát zela díra jako vrata od stodoly.Sára se pomalu blížíla k otvoru ve kterém bylo sluneční světlo.Zumba však kňučel a nechtěl se k díře ani přiblížit.Sára se na něj zlobila,ale nic naplat.Zumba měl zase jeden ze svých spurných dnů a trval si na tom,že dovnitř nepujde.Nezbývalo,než ho připnout na vodítko a přivázat ke stromu poblíž skály.A teď se Sára opatrně vydala do té jeskyně,kterou nikdy předtím neviděla,a že už tam tolikrát od svých asi sedmi let byla.Nejdříve tam chodili s Kubou a později od asi desíti let s nimi chodil i Zumba,co by ještě štěňátko.Ve svých teniskách našlapovala téměř nehlučně a posunovala se krok za krokem za světlem.Myslela,že na vrcholu skály je otvor,kterým sluníčko svými paprský prosvětluje prostor jeskyně.Vtom však zaslechla divné zvuky.Nebyly to však lidské ani zvířecí hlasy,bylo to něco neidentifikovatelného.Přitiskla se rychle za skálu,ale bylo pozdě.Z útrob jeskyně se na ni vyřítila armáda droboučkých tvorečků,kteří vydávali tyto kvikavé,chraplavé a jako by zlostné zvuky a okamžitě se na ni vrhli.Celou ji zasypali,povalili na zem a začali  se s ní pohybovat směrem k jeskyni.Ještě si stihla všimnout velkého zářícího předmětu a v něm obrovský ohnivý otvor.Těžko se ji dýchalo,byla celá ochromená hrůzou,ale také nebyla schopna pohybu,nemohla setřást ty malé příšerky ze sebe,které tak hlučely,byli studené,lepkavé a vydávali podivnou nepříjemnou vůni.Rozbolela ji z toho hlava a celé tělo.Měla strach a věděla,že je to její konec.Venku zatím Zumba na vodítku vyl a škubal sebou.Snažil se  utrhnout,sedřel si srst na krku až do krve,kousal do předmětu,který ho věznil,podařilo se mu však poranit si bolestivě dásně.nic to ale nebylo platné.Nakonec padl zcela vyčerpaný a asi usnul.Probudil se ,kolem byla tma.Znovu sebou škubal a kousal,až se mu nakonec podařilo přetáhnout obojek přes hlavu a byl volný.Rozběhl se ke skále a chtěl se vrhnout dovnitř,kde naposledy viděl svojí paničku.Skála však byla zase jako dřív,kompaktní,uzavřená,jako z jednoho kusu.Obíhal zoufale kolem,hrabal pod skalou,štěkal,jenže nic se ani nehlo.Nakonec se vydal z lesa.Běžel se štěkotem domů a doufal,že jeho paní bude na něj čekat.Doma však byli pouze vyděšení rodiče a sousedi,kteří se zrovna radili co dělat.Když uslyšeli Zumbu rychle mu vyběhli vstříc v domění,že se vrací oba.Zumba však byl sám,štěkal a hned se otočil zpět a běžel k lesu.Vydali se za ním s baterkama si svítili pod nohy a běželi pouze podle štěkotu psa.Nakonec doběhli ke skále,kde na ně Zumba netrpělivě čekal a stále se snažil prorazit skálu.Bylo jim to moc divné a tak se vydali nahoru na tu masu kamene a druhá skupinka opatrně prohledávala okolí.Na druhé straně skály asi padesát metrů od ní v podrostu leželo tělo dívky.Měla zcela poškrábaný obličej a vlastně celé tělo,bylo samá modřina a škrábanec,neměla nasobě nic jen byla celá polepena nějakou smolnou lepkavou hmotou.Vypadala jako mrtvá.Nereagovala na nic,zdálo se že nedýchá ale srdce ji slabě bilo.Rodiče zavolali záchranku a okamžitě ji odvezli do nemocnice.Lékaři si však nevěděli rady.Srdce sice slabě pracovalo,zranění kromě pohmožděnin neměla žádná,všechny vnitřnosti byly vpořádku,nebyla ani sexuálně zneužita i mozek nevykazoval známky poškození ale vědomí se stále nevracelo.Srdce jako by nechtělo zrychlit svou činnost a ani léky na posílení nezabírali.Sára byla stále v hlubokém spánku.Tak ubíhaly dny a měsíce,Sářiných sedmnáct bylo dávno pryč,modřiny a škrábance se zahojily,podivnou hmotu se doktorům podařilo také nakonec smýt i když to trvalo nějaký den a zničili tím spoustu ložního prádla,ve kterém pacientka spala a které se tím umazalo.Všechno bylo zdánlivě zase vpořádku jen rodiče Sáry byli zoufalí.Měli sice dceru,ale stále jako by ne.I pro policii to byl oříšek.Nedařilo se jim vypátrat jedinou stopu.Nalezli pouze místo,kde byl Zumba uvázaný a kde tak statečně bojoval se svým vodítkem,které zůstalo přivázano ke stromu i s obojkem.Zumba jim však drama,které se tu odehrál říct nemohl.Po dvou měsících pacientka konečně otevřela oči.Lékaři doufali,že konečně se její stav zlepší a bude jako dřív.Sára se však pouze vyděšeně rozhlížela kolem sebe,nemluvila a nedokázala vydat ani hlásek.Při každém přiblížení lékaře,sestřičky nebo i rodičů,se roztřásla a v jejich očích byl takový děs,že ji raději nechávali v klidu.Jak ubíhaly dny pacientka si evidentně zvykala na přítomnost lidí kolem sebe,zvykala si,že ji od nich zřejmě nebezpečí nehrozí a sklidňovala se.Nakonec se lékaři rozhodli,že by ji mohlo poct převezení do domácího prostředí.Zpočátku jevila známky neklidu,nakonec se uklidnila,ale k rodičům žádný nový vztah a důvěru neobnovila.Její stav byl beze změny.Stále spala a nebo koukala do zdi.Jen jednou si maminka všimla,že když do místnosti vběhne Zumba a vrhne se ke své paničce,jakoby se Sáře v očích objevila nějaká jiskřička,snad radosti,snad něhy a tak se snažili Zumbu u Sáry nechávat co nejčastěji.Jednou ráno asi dva měsíce po převezení Sáry domů se matka ráno probudila a z kuchyně slyšela nějaké zvuky.Rychle vyskočila,hodila na sebe župan a vešla do kyuchyně.Tam seděla Sára a na stole měla snídani.Klidně žvýkala housku s máslem a četla si přitom nějaký časopis.Zvedla nepatrně oči od čtení a jen tak ledabyle pozdravila veselým hlasem:dobré ráno maminko!Jako by se nikdy nic nestalo.I hrníček měla svůj oblíbený.Maminka byla tak překvapená,že nedokázala ani odpovědět a  do očí se ji draly slzy.Věděla,že to nesmí dopustit aby se rozplakal,ale Sára si  už zase četla a ani si nevšimla,že ji matka neodpověděla.Ta se rychle vytratila z kuchyně a v předsíni popadla telefon.Vyběhla na horu do patra a rychle volala otci a potom lékaři,který se o Sáru staral.Když Sářin otec přijel domů a nakonec i lékař byla Sára napřed vylekaná,že se mamince něco stalo a když zjistila,že je matka vpořádku a jsou tam vlastně kvůli ni,nechápala.Bylo evidentni,že si z celé té doby od červencového dne  nic nepamatovala.A nikdy si také nevzpoměla na úsek svého života,který ji vlastně vypadl.Nikdo se nikdy nedoví,co se v té jeskyni stalo a kdo byli ti tvorové.Návštěvníci z jiné planety?Podzemní neznámí tvorové?Duchové,nebo jiné" paranormální jevy"?

Pátek 7.ledna

7. ledna 2011 v 15:09 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Konečně se trochu oteplilo i když celou noc a dopoledne foukal silný vítr,který mi naháněl strach,že odnese celou naši chaloupku.Teď se ale uklidnil,je teplo asi 6 stupňů nad nulou a občas vykoukne sluníčko.Sníh rychle mizí a na záhonku ,kde roztál se mi objevila první čemeřice bílá.Úplně mi zaplesalo srdce nad tou křehkou krásou,která jako by říkala:ještě dva měsíce a kousek a bude tady jaro.!

Posmrtný život

5. ledna 2011 v 18:12 | Ba.Ji |  Téma týdne
Na posmrtný život docela věřím.Nepředstavuji si ho nějak konkrétně,že snad je něco jako nebe a tam po smrti přijdeme,ale věřím,že je něco jako duše,která po smrti opustí naše tělo a buďto se převtělí do jiné schránky a nemusí to být nutně lidská schránka.Věřím v to že můžeme být v dalším životě třeba zvířetem možná rostlinkou a nebo opět lidmi.A mezitím než se najde příhodná schránka někde ve zduchu čekáme a pozorujeme svět.Myslím si také,že ani existence této "duše" není neomezená,že máme vyhrazeny jen určitý počet životů a potom zanikáme nenávratně.K tomuto přesvědčení,že existuje posmrtný život mám několik důvodů.Jednak jsem o tom přečetla spoustu knih a byla tam spousta stejných nebo podobných myšlenek a dokonce i důkazy,kterým ovšem můžeme a nemusíme věřit.Dále byl příběh mojí tchýně,kterou postihl infarkt a byla celých dvanáct hodin v klinické smrti.Během této doby,kdy údajně nežila a byla jen na přístrojích všechno slyšela a byla v pokoji stále přítomná.Slyšela jak sestry a lékaři křičí,spěchají ,oživuji ji,napojují na přístroje,volají ji .Potom odešli a ona slyšela neustálé pípání přístrojů a o každé kontrole sestřičky i lékaře věděla.Měla však zvláštní pocit pohody a klidu,jako by se ji to vůbec netýkalo.Až když se musela vrátit k životu,tak byla nešťastná.Stalo se to dávno před asi čtyřiceti lety .Dnes už je dávno po smrti,ale když nejdu dlouho na hřbitov,tak se mi vždycky o ní zdá nějaký sen a já se ráno probouzím s tím,že musím zajít na hřbitov.To samé se mi zdá i o mé mamince a tatínkovi.Jsou to pěkné sny,nikdy tam není nic nepříjemného ale já vím,že mě volají.Je však zvláštní,že o tchánovi(kterého jsem měla také ráda)se mi nikdy nezdá.Napadlo mně zda on není z těch co si už svůj příděl převtělování nevyčerpal a tak tady není,nebo naopak on jediný se převtělil?Jsou to velmi zvláštní věci.Můj manžel na nic z toho nevěří a občas se snaží mi to vymluvit.Já ho nepřesvědčuji,je to věc každého z nás .

Neděle 2.ledna 2011

2. ledna 2011 v 18:50 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Tak nám konečně skončily svátky a všechno se pomalu vrací do normálu.Měla jsem naprostý zmatek ve dnech,o datu ani nemluvím.Vždy když je po vánocích si teprve uvědomují,co to bylo za shon,kolik jídel jsem musela uvařit(a sníst),kolik dárků vymyslet a sehnat a také s kolika lidmi jsem si musela podat ruce a popřát.Jsem samotář,dnes se říká introvert a tak si raději zalézám do své ulity a tady se cítím nejlíp.Nám se do vánočních svátků vždycky namontuje ještě spousta jmenin a narozenin.Od 11.listopadu do 6.ledna je jich celkem deset a to jen ti nejbližší.Vlastně z oslavy skoro nevycházime.No a pak už se budu těšit na jaro a na zahrádku.Dnes bylo celkem pěkné počasí,polojasno asi jeden stupínek nad nulou,občas sluníčko,ale dost studený vítr.Sníh je tvrdý,takže se neproboří ani podemnou.Kolem zahrady je spousta srnčích stop.Okusují jednak živý plot a také chodí na břečťan,kterým je porostlá kamenná zídka.Nemají to teď v zimě lehké,ještě že je spousta sněhu odvátá a mají se kudy dostat z lesa,a také si ledasco vyhrabou na louce.Myslím tím suchou trávu.