Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Září 2013

Straší mi ve věži?

30. září 2013 v 14:18 | Ba.Ji |  Strašidelné povídáni Ba.ji
Byla středa ráno, já právě dojídám snídani. Sotva si trochu usrknu čaje, začnou mi v koutku oka kmitat stříbrné blesky.
"Je zle! Migréna!" Rychle si jdu pro čípek, než se mi aura rozjede pořádně! A taky,že jo! Za chvíli už pro blesky téměř nevidím a tak sedím a čekám. Snad to brzy přejde, jen co čípek zabere!
Jde to hodně rychle a nastupuji ostatní příznaky,čas letí a tak nezbývá než se pustit do přípravy oběda. Není to nic příjemného, když mi vadí všechny pachy, každý rychlejší pohyb, ale papriky mám konečně naplněné a v troubě. Rajská je téměř hotová a knedlík naštěstí mám z mražáku! Je mi čím dál hůř a tak žádám manžela, aby oběd dodělal sám a já si lehám v obýváku na gauč.
Trpím a čekám, nic jiného se nedá dělat! Manžel dovaří oběd, nají se a jde si na chvíli sednout k počítači. Vidím jeho záda, vždy když na chvíli otevřu bolavé oči. Konečně se nemoc smiluje a já se propadám do krátkého, tvrdého spánku.
Po chvíli mně však budí žízeň. Chci manžela požádat, aby mi podal hrnek čaje od rána, ale mám tak slabý hlas, že sotva kuňkám. Manžel nic, ani se neotočil. Zvednu proto trochu hlavu a znovu ho žádám o čaj, manžel se ani nehne, ale najednou vidím u svých nohou usměvavou svoji sestru. Lehce mě plácla po nohách a zase zmizela.
Opravdu jsem cítila ten lehký dotek! Co je však divné - sestra mi umřela letos v dubnu!
Bolí mně hlava a tak si znovu lehám a propadám se do spánku.
Konečně pozdě odpoledne cítím, že migréna odešla, tak vstávám, první se musím napít, protože jsem úplně vyprahlá.
Pouze pár hltů, a teď se mi vybavila ta příhoda se sestrou. Když manžel přišel z venku, říkám co se mi stalo, a on na to:
"já jsem tě slyšel kňourat, ale myslel jsem, že je ti špatně, tak jsem nereagoval".
(Já když mám někdy silný záchvat, tak si ulevuji mrčením a žádám manžela,ať si toho nevšímá, že mi to pomáha).
Nevím co si o tom mám myslet, jsem přesvědčena, že se mi to nezdálo!
Jestli jsem tentokrát na tom byla tak špatně, že si pro mně sestra přišla? Je pravda, že jsem se tentokrát cítila ještě dva dny zle!

Střípky dne

29. září 2013 v 12:38 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Je neuvěřitelné, jak my dospělí se někdy spolu bavíme!
Sedím u své první a předposlední kávy, koukám z okna a po cestičce k chalupě se blíží kočka (čtyřnohá).
Říkám manželovi, který si čte- "jde k nám pěkná kočička, má bíle nožky a šedou deku na zádech".
"Hmm, pošťačka"? Odpoví manžel
Nebo - otravuje nás moucha, pořád si sedá na stůl, na nás. Manžel složí noviny a prásk! "Vedle", komentuji.
"No vedle, ale vyděsil jsem ji tak, že strachy leze po zdi"!
Nebo - ve frontě u pokladny, dvě paní: " vy jste čím dál štíhlejší, jak to děláte? Já ne a ne zhubnout!
Dokonce jsem si pořídila i pejska"!Druhá paní : "jo, a takže chodíte s ním hodně na procházky!?
" To ani ne, já ji spíš musím nosit v kabelce, ona je to čivava"!
Působí to sice infantilně ale zase nám to pěkně zpestřuje život. A kdo by se rád nezasmál, nebo aspoň neusmál!?

Sobota 21.září

21. září 2013 v 13:50 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Od včerejšího večera prší, a tak si k vaření oběda - bude špenát- pouštím dvou CD Julio Iglesias. Je to tak příjemná hudba a hlas, že se hned cítím líp a je mi teplo skoro jako někde na pláži pod palmami!Teď zrovna je to přesně to, co potřebuji!
A než skončily písničky, hle - vyšlo i sluníčko. Sice jen na chvíli , ale neprší a to je hlavní!
Hodím na sebe bundu a jdu na zahradu v domění, že budu něco dělat! Chvíli chodím od ničeho k ničemu, ale je mi taková zima a hlavně jsem líná, že to po hodince vzdávám, znovu doma zapínám přehrávač, tentokrát si tam dávám Karla Černocha ( stále sentimentální nálada) a sedám k počítači, kde si chci na internetu najít blog spisovatele od kterého právě čtu knihu " Tanec s bílou smrtí".Po chvíli jsem tam! Nevím co čekám, ale nic extra se nedovídám. Jen to, že důchodci prý smrdí! Což mně vážně naštvalo, nesnáším tyto řeči, že vůbec náš národ smrdí, nebo teď dokonce důchodci!
Převážná většina lidí se denně koupe,myje, používá deodoranty, parfémy a je snad jen malý zlomek těch, co o sebe nedbají, ale takový jsou po celém světě. Podle toho snad nemůže nikdo zatracovat všechny ostatní! Brr- teď si říkám, že si asi řeknete potrefená huse kejhá, ale vážně to není tak - aspoň tedy doufám, dělám všechno proto a na vůních jsem, jak už jsem několikrát psala, přímo bytostně závislá. Od svých dětí proto dostávám téměř ke každému svátku, či narozeninám parfémy. To je moje radost a k tomu ještě miluji ty flakónky ve kterých parfémy jsou! Nikdy žádný nevyhazuji! - asi další úchylka!
Nevím, proč se teď tady ospravedlňuji! Proč se zrovna mne tato slova tak dotýkaji! Nejspíš je to tou náladou!
Teď abych si vzala alespoň kousek čokolády, abych přišla na jiné myšlenky! Sice budu tlustá, ale možná šťastná!

Bílá květina

20. září 2013 v 14:37 | Ba.Ji |  Květiny
Také máte rádi bíle květy? Já strašně! Jsou něžné, krásné a hlavně navozuji pocit klidu a čistoty.
Mám spoustu chryzantém, růžovou, žlutou ,zlatou, červená mi vymrzla , ale ta bílá je moje nej.
Nesmím to říkat moc nahlas, aby ty ostatní krásky nebyly smutné, protože je mám ráda všechny!


A v kombinaci s červenou růžičkou je prostě neodolatelná


Vesnice a dětství, neznám nic hezčího!

19. září 2013 v 13:16 | Ba.Ji


Ano narodila jsem se na vesnici a prožila tam to nejkrásnější dětství. Bylo to dávno, za minulého režimu, ale to jsme jako děti vůbec neřešily. Nám bylo dobře! Jenom těch kamarádů a kamarádek, co jsme měly stále kolem sebe, bez rozdílu věku, bez rozdílu postavení a majetku jejich rodičů, všichni v teplácích a tričkách, od rána do večera venku!
Třešně, hrušky, jablka, švestky, co visely přes plot, byly naše. Věděly jsme, kde jsou louky plné lesních jahod, kde rostou borůvky a kde maliny. Na tyto dobroty se chodilo vždy v "tlupách" a bylo u toho spousta legrace a dobrodružství, zvlášť když každý přidal nějakou zaručenou hrůzostrašnou historku, která se stala jejich známým!
Do školy - měšťanky, jak se říkalo druhému stupni, jsme sice musely autobusem do vedlejšího městečka, a je pravda, že v zimně to bylo leckdy svízelné, ale domů jsme téměř pokaždé chodily pěšky a rádi.
Horší to pak bylo se studiem a s práci, tam už to taková idyla nebyla. Když se ráno vstávalo o půl čtvrté. Abych stihla autobus i s přestupem a domů se vracela po čtvrté hodině, ospalá a vyčerpaná z cesty, kde člověk stál na jedné noze a kolikrát ještě né na své!
Také s kulturou byla bída. Kino 2x týdně i když jen za pětikorunu, takže jsem viděla všechny filmy i ty téměř nekoukatelné, občas nějaký koncert (populární hudby) ve městě - zhruba 2x - 3x do roka, a totéž divadlo.
Taneční zábavy, čaje o páté, to mně nebralo.
Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem se vdala do města.(To však pouze kvůli pohodlí!) Ale na vesnici jsem nikdy nezapomněla a stále se tam vracím, na svou chalupu a stále se tam cítím nejlíp.
Venkovanem jsem se narodila a venkovanem zůstanu!
Jinak není pravda, že na vesnici žijí jiní lidé než ve městě! Jsou stejně hodní i stejně zlí a závistivý. Mají stejně pohodlně zařízené domy a stejné módní i nemódní oblečení, jen ty gumové holinky, které vídáme téměř v každém filmu z vesnice, tam nenajdete! Snad jen při polních pracích, do hospody se v nich, a ani s vidlemi nechodí!

Těžká nemoc...

14. září 2013 v 15:07 | Ba:ji |  Pokus o humor
Tohle se opravdu stalo! Když bylo mému dobrému známému asi devět- deset let, maminka jemu a sourozencům vysvětlovala co to byl záškrt. Kdysi zlá a nebezpečná nemoc, na kterou se umíralo! Vysoké teploty, bolesti krku, dušení a také zápach z úst.
A ten zápach si můj známý zapamatovl nejlíp!
Za pár dní , během vyučování se po škole začal šířit nesnesitelný zápach sirovodíku," nejspíš nepodařený pokus v hodině chemie". Paní učitelka na to zareagovale slovy" Proboha, co to tak smrdí"?!
No a milý klouček se přihlásil. že to on, že má asi záškrt.
Světe div se, ale paní učitelka poslala kluka domú, ať se jde léčit.
Jen se známý objevil doma, jeho maminka, švadlena, si ho od šicího stroje udiveně prohlíží a ptá se co tam dělá, proč není ve škole?
"Paní učitelka (tenkrát ještě soudružka učitelka), mě poslala domů, ať se jdu léčit", odpoví popravdě kluk.
" Tobě není dobře? Co tě bolí"? ptá se maminka a on odpoví, "mám záškrt"!
"Jak jsi na to proboha přišel"? "Ale strašně jsem smrděl a ten smrad byl po celé škole, tak jsem se přihlási a řekl paní učitelce, že mám záškrt".
"Já ti dám záškrt"!Zvolala maminka, "seber se a mazej zpátky do školy"!
A tak byl můj známý natotata zdravý a vyléčený ze záškrtu nadosmrti!

Jsem trochu v rozpacích...

12. září 2013 v 14:53 | Ba.Ji |  Pokus o humor
Ráno jsem si pustila rádio Impuls a tam v rámci Září, měsíc dobrých skutku, pro dnešek vyhlásili " Den přidržených dveří".
Řekla jsem si proč ne! Jsem přece dobrák od kosti, tak mi to pro jednou nic neudělá!
A hned jsem se vydala do Alberta pro rohlíky na snídani. Za mnou do dveří vcházel mladý muž se dvěma berlema." To bude ono! Tady se předvedu", říkám si a hned mu přidržím dveře! Jenže tenhle pán byl asi po ránu rozmrzelý a nepříčetně začal do dveří mlátit. Raději je pouštím a spěchám z dosahu jeho berle!
Při odchodu to ale zkouším ještě jednou. Tentokrát v závěsu za mnou jde stará babička s plnýma kabelama v obou rukách, tak ji zase ty dveře přidržím a ono si chudera přivodila velkou bouli na čele.
Raději se vzdaluji a myslím si něco nepěkného o našich médiich.
Ale nevzdám to! Přece to někdo musí ocenit, když to s takovým nadšením celý den vyhlašuji v rádiu!
Tak to zkusím na manželovi, ten mně zná a ví, že pro něj chci vždy jen to nejlepší!
Jenže! .... Když už po třetí mu ty dveře přidržím a on již vzteky bez sebe, se zkrvavenou hlavou, křičí něco o bláznivé bábě a že jsem akorát tak zralá pro lébču v ústavu ( ani se neptejte v kterém),napadá mně, že to možná bylo myšleno jinak!
Jestli ony ty dveře neměly zůsta otevřeny a já je mám chvíli přidržet! "Že mě to nenapadlo hned"!Ťuknu se do čela a okamžitě se vydávám napravit svojí chybu.Tentokrát ale do obuvi! Tam doufám nepotkám ty dva postižené z rána!
A zase mám štěstí! Za mnou vchází do prodejny maminka s kočárkem a tak ji ochotně podržím otevřené dveře. Ovšem chybička se vloudí! Nikde neřekli jak dlouho je mám držet. No ale na druhou stranu , tam bylo řečeno "přidržet", to může být okamžik! A tak ty dveře pouštím a pokračuji do prodejny. Je pravda, že se ozvala tupá rána a prodavačka se vrhá ke dveřím,kde se ze země sbírá ona maminka. Pomáhá ji na nohy a oprašuje ji kalhoty, zatímco mimino se dalo do křiku.
Obě se na mně dívají dost nevraživě - jsem už přece jen starší osoba, tak doufám, že to nejsou zrovna jedny z těch, co nesnášejí staré lidi! Prohlížím si nerušeně boty - né že bych si některé z nich chtěla koupit! V takové cenové relaci tam stejně nic nemají, jako vždy! Myslím tím cenovou relaci ve dvoumístném čísle, pokud možno do první desítky.
Ještě se zastavuji v papírnictví, kde se naposledy pokusím při odchodu ochotně přidržet dveře dvěma holčičkám, které se samozřejmostí a bezstarostně vycházejí za mnou z prodejny. Takovou rychlost s jakou z toho obchodu vyletěly, jsem dlouho neviděla! No jo mladí, těm se to běhá! Ale stejně to nakonec jedna z nich nezvládla a před prodejnou se natáhla, jak dlouhá tak široká. A já už těch dobrých skutků mám pro dnešek dost! Místo aby mě jako starému člověku mladí pomáhali, nechají si ode mne obloužit dveře, nejen že nepoděkuji, ještě jsou sprostí! A může za to rádio Impuls! Odedneška už ho poslouchat nebudu! Ať si vyhlašují témata jaké chtěji! Nejsem přece sebevrah! Doma se semnou nebaví ani kredenc a ven se také bojím chodit, abych nepotkala někoho z těch, co jsem jim pomáhala!

Pondělí sevším všudy

9. září 2013 v 13:13 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Sedím si u počítače, příjemně nasycená obědem, v krbu praská oheň a za okny crčí voda. Ano dnes jsme si zatopili!
Včera sice ještě bylo léto, ale dnes už je opravdu podzimně. Mně to pro dnešek vúbec nevadí. Je mi příjemně a jsem docela spokojená, teď už jen chybí, aby se ozval telefon, nebo přišel mail,že mi někdo posílá na účet třeba milionek,nebo aspoň sto tisíc, které jsem bůhví v čem vyhrála a mé štěstí by bylo završeno.
Ježe já nic nehraju, a bohužel jsem také v životě nedostala nic zadarmo. Ale i tak jsem pro dnešek spokojená, i když je pondělí,které jsem nikdy nesnášela.
V sobotu to semnou bylo horší! Manžel mně vylákal na výlet a já si vybrala cestu do mé rodné, milované obce, kde jsem hodně dlouho nebyla.
Prošli jsme si celou dědinu a taky lom,kde za našeho dětství bylo překrásné koupání i překrásné procházky.
To jsem však neměla dělat. Nevím, jestli se to někomu z vás stává také, ale mně se sevřelo srdce, při pohledu na ta místa, která jsou bohužel úplně jiná, která čas a příroda změnily téměř k nepoznání. Srdce se mi svíralo nad tím, že se to nedá vrátit zpátky, že už nikdy nebudu to dítě, ta šťastná holka, která tam kdysi tak ráda trávila volný čas. Ještě teď cítím tu známou vůni vody, lesa, cítím chuť třešní , rostoucích kolem silnice, cítím teplo slunečních paprsků na své kůži, dokonce cítím i tu opojnou radost mládí! Už nikdy se nechci vracet do míst svého dětství a prožívat to zoufalství!