Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Prosinec 2014

Čeho se bojím, to mně straší ve snech

29. prosince 2014 v 16:27 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Od dětství se bojím koní!
Snad, že jsem žila na vesnici, kde se koně každou chvíli splašili a pak běhali po dědině
a ohrožovali nás.
Jsou krásní, majestátní, ale pouze v ohradě.
Ve snech mně často straší.
Naposledy jsem byla v domě a venku za okny běželo stádo koní .
Pak najedno hříbě narazilo do plotu a celé zkrvavené sebou zmítalo a strašně naříkalo.
Jeho matka zdivočela, začala se vzpínat, koulela krvavýma očima a strašně řvala, ale opradu strašně!
Pak byl chvíli klid a pojednou další hříbě narazilo a vše se znovu opakovalo.
Po třetím koni, jsem se probudila, srdce až v krku a zoufale přemýšlím, co to všechno znamená!
Proč mám takový děsivý sen? Stalo se snad někomu blízkému něco?(to mně vždy napadne jako první)
Pak najednou slyším strašné chrápání v místnosti a je mi jasné, proč ti koně řvali! Byl to přesně ten zvuk.
Také často ve snech vídám obrovské koně, mnohem větší, než jsou ti skuteční, mají zlé oči a na nich jedou jezdci,
kteří rovněž vzbuzují hrůzu, svým vzezřením a zlým výrazem. ( Že by zážitek z minulého života? Nevím)
Nebo se bojím divoké vody. Pamatuji se, že jsem jako dítě měla vždy nutkání, do ní skočit, a tak jsem se ji bála.
Bojím se ji do dnes a dodnes je pro mne magnet!
Ve snech jdu často cestou, kde po obou stranách teče široká řeka a jak jdu, tak se cesta čím dál víc zužuje,
až není kam jít a zpátky to také nejde. Pak se probouzím s hrůzou.
Teď něco lehčího: " Tome víš co je to srp?"
"To vím, to je takové kulaté, ze slámy, když se sklízelo obilí"
"Tak to je snop, broučku."
"A víš co je kladivo"?
"Jo, tím se zatloukají hřebíky"!
"A co je srp a kladivo a nad tím rudá hvězda?"
" Jo, jo, to bývá nad betlémem, ne?"
Mají to ty děti v hlavičkách ale zmatek!"

Štědrý den už je minulost!

25. prosince 2014 v 15:23 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Tak, štědrý den je za mnou a nakonec to všechno, dobře dopadlo.
Jen jsem večer sebou praštila do postele a doufala, že okamžitě usnu, když nic jiného, tak alespoň únava mně skolí.
Když ani po hodinovém čtení, se mi nezavřely oči, zhasla jsem lampičku a zkusila to jinak.
O půl jedné, znovu čtu." To jsem mohla klidně na půlnoční !" Myslím si.
Později, k ránu, mně probouzí hluk. To klepou na okno krupky ledu, které venku padají a vítr, je mete přímo na sklo!
Že by přece jen byly bílé vánoce?
Kdepak, ráno je všude pouze mokro a svítí sluníčko. Nevadí,sluníko mám stejně nejraději!
Po obědě jdeme do lesa na procházku. Je tam moc krásně a protože lesní cesta byla jen rozježděné bláto, procházíme
lesem, proplétáme se mezi větvičkami, ostružiníky a pařezy. Jsem ve svém živlu, tohle je to, co miluji co mi celou dobu scházelo!
Dnešek, jsem si vyhlásila, jako odpočinkový den. Nic nedělám, to nic je ale v uvozovkách, jen relaxuji!
Zítra přijede rodina na oběd a já pořád nevím, co uvařím ! Něco lehce stravitelného, ale dobrého, takové je přání většiny.
Tak uvidíme, snad mně něco osvítí do večera, nějaký nápad.
Zatí ještě je má hlava prázdná a konečně lehká.......

Ani nemusí být ředitelem zeměkoule!

20. prosince 2014 v 19:20 | Ba.Ji |  Deník Ba.Ji
Řeč je o uklízečce u obvodního lékaře.
Dcera musela na pravidelnou preventivní prohlídku v zaměstnání.
Jelikož lékař byl celý měsíc na dovolené někde v Jižní Americe, zůstalo ji to na poslední týden před prázdninami.
Domluvila se se sestřičkou na čtvrtek odpoledne a když doučila, zajela si tam.
Jenže čekárna plná k prasknutí, nevětraná, vydýchaný vzduch, tak se otočila a odešla, s tím, že se tam vrátí až kolem 17 hodiny.
Ordinační doba je do 18 hod. takže času dost!
Jenže! V 17 hod. čekárna zamknutá. Chvíli nevěřícně zkoušela kliku, posléze se k ní přidala ještě jedna paní a tak zaklepala na dveře.
Dveře se rozlítly a tam paní uklízečka!
Rozvinul se tento dialog.
"Co chcete"?
"Jdu k panu doktorovi, má ordinační dobu do šesti!"
"No jo, ale pro objednané!" Nevzdává to uklizečka. "J ste objednaná"?!
"Ano, jsem domluvená se sestřičkou".
"No tak běžte"! "A co vy, jste objednaná?" Ptá se té druhé paní.
Co ji odpověděla, dcera neslyšela, neboť se mezitím domlouvala se sestřičkou, která byla mimochodem v naprostém klidu a pohodě.
Nicméně i ta druhá paní nakonec přes uklízečku prošla.
Další exsces nastal při prohlídce, kdy lékař nařídil, vysvléct se do půl těla a změřil ji pouze tlak.
Potom ji postavil na váhu a spustil na ní, jaktože přibrala tři kila!
"Nepřibrala jsem, vždyť mám na nohách kozačky, rifle, jsem po večeři a je večer. Já se vážím ráno!"
Nakonec se ani nedivila, že má vysoký tlak, po takovém extempore (nejprve s uklízečkou, po té i s lékařem).
Nicméně , šťastná, že má prohlídku za sebou vyjde do čekárny, a tam stojí opřená o mop uklízečka a hned spustí!
"Budete čekat na tu paní"?
" Ne , já s tou paní nemám nic společného!" Odpoví dcera.
"Ale přišly jste spolu"!
"Nepřišly, jen jsme se potkaly u zamčených dveří!"
" No tak běžte"! Propustí ji milostivě paní uklízečka.
Dcera přijela úplně vytočená, ale nakonec jsme se tomu ze srdce zasmály. Uklízečky jsou někdy opravdu víc než ředitelé zeměkoule! A nikdo si na ně netroufne.

Nemám ráda vánoce a ony nemají rády mne!

17. prosince 2014 v 15:27 | Ba.ji |  Deník Ba.Ji
Už dlouho jsem nic nenapsala a ani dnes to nebude nic světoborného.
Opravdu již pár let nemám ráda vánoce.
Zvlášť, když mi je už v září začnou v obchodech vnucovat.
Nesnáším ten shon kolem, nakupování a vymýšlení dárku, ještě že jsou alespoň internetové obchody!
Dnes jsem se vracela z DM drogerie s velkou krabicí Arielu. Cestou se stavím u vitrínky , kde vyvěšují parte
a tam vidím známé jméno, skorotchýně mé sestry.
Hned vedle v trafice kupují kondolenční kartu se známkou.
Zaplatím, ale známku jsem nedostala. když se ozvu, prodavačka mi ji milostivě podá a já odcházím.
Venku mně ale něco chybí!
No jo , 6 kg krabice Arielu! Honem zpátky a naštěstí stojí pořád na pultíku, kam jsem ji postavila.
Ještě se musím zastavit v lékárně pro vnukovi léky.
Tam fronta jak had. Co se dá dělat, odevzdaně se postavím a čekám. Ani po deseti minutách jsem se neposunula
dopředu, konečně přichází další lékárník a fronta se rozděluje.
Tam kde jsem já, se opět nic nehýbe, zatím co v druhé frontě to jede jako na drátku!
Konečně jsem doma a rychle chci napsat a ještě dnes odeslat kondolenci.
V tom mně asi ovítil svatý duch! Vždyť je to docela běžné příjmení, co když to není ta pravá!
Tak volám sestru a ta se mi ozývá z Prahy, celá rozveselená, že jsou na Staromáku a nakupují.
Jak se ji teď zeptat? Nakonec jdu na to přímo! !"Ruženko, Teď jsem byla ve městě a tam má parte paní XY.
Je to Honzová maminka?"
"No nestraš mně, já nic nevím!" Odpovídá vyděšeně sestra.
"Ne, ne nelekej se, ta paní zemřela už v pondělí" vysvětluji rychle.
Sestra si úlevně oddechla, "ty mi dáváš", no a to ani neví, že jim také mohla dojít kondolence!
Prostě tenhle čas není nic pro mne, jsem unavená, zmatená a nadělám víc škody, než užitku!
Jaro, jaro, ať už jsi tady!