Minulý čtvrtek mi můj vnouček oznámil, že přijede za námi na chalupu v sobotu a zůstane pár dní.
V sobotu mi volal o půl desáté, co si má sbalit.
Čtyři trika, čtvery slipy, stejně tolik ponožek, pyžamo, plavky, telefon, nabíječku a mikinu.
O čtvrt na dvanáct, kdy už tu dávno měli být i s tátou, neboť byla oslava a bylo to i s obědem,
mi opět volá. " Babi jen chci pro kontrolu zopakovat, co mám s sebou mít, jen opravdu pro kontrolu!"
Trička - to zapomněl, pyžamo- to má ještě na sobě, včera si bral čisté, tak si ho sbalí při převlékání.
Ponožky- aha, ty si hned vezme, plavky měl dole v přízemí, to pak! No zkrátka vyplynulo z toho, že má sbaleny
pouze slipy ( a to kdoví jestli).
Nakonec dorazili , kdy už jsme byli všichni po obědě i po kávě.
Vnouček zůstal a druhý den ráno byl celý natěšený, že mi bude pomáhat.
Oběd byl navařený, takže jsem měla čas a rozhodla se zasadit šalvěj, kterou jsem dostala od nejmladšího
vnoučka a kterou jsem nemohla sehnat, a krásnoočko, rovněž dárek, plus skleníkové okurky na pozdější sklizeň.
Vnouček mi vybral místo na kytku tím způsobem, že řekl "když vyryješ kus toho modrého (drobnokvěté karafiátky)
a vyhodíš tu trávu ( Habešské mečíky), tak tady budeš mít dost místa na tu kytku".
Částečně jsem ho poslechla, ubrala jsem kousek karafiátků, kousek floxí a zasadila krásnoočko.
Tím ale jeho zájem o zahrádku skončil a zbytek jsem si dodělala sama.
Po obědě si vzal síťku, kterou jsme v noci lovili na chalupě zobonosku svízelovou, která nám tam vlétla,
a celé odpoledne se s ní honil za motýlama. Protože to však byl spíš podběrák pro rybáře, tak mu každý vrchem vylítl.
Nakonec byl tak unavený, že si po večeři lehl, usnul a vzbudil se až ráno na snídani.
Ještě pondělí byl jakž takž čilý, ale už víc proseděl u počítače a úterý, to už ho nic nebavilo!
Děda řezal na cirkuli dřevo. "Běž Tomi odvážet kolečka a vyskládat dřevo do kůlny", požádala jsem ho.
" Mě se teď nechce", odpověděl napůl úst od počítače.
Tak jsem popadla kolečka a odvážela já. Když jsem se šla napít, tak si puberťáček stěžoval, že to je tak hrozný
zvuk, z té cirkuly, že ho z toho bolí uši!
Když bylo pořezáno, tak jsem si piliny pohrabala, naložila do kolečka a zavolala puberťáčka, ať mi jde pomoct.
Né, že bych to nezvládla, ale aspoń na chvíli ho dostat od počítače.
"Tak jó", ozvalo se z chalupy a až asi po pěti minutách milostivě vyběhl, popadl ta "těžká" kolečka s pilinama
a rozjel se. "Kam to mám vysypat"?
"Tam k těm keříkům za branou".
"Jakým keříkům"? I když tam žádné jiné nebyly, než pět vaigelii, raději jsem vzala lopatu a šla si k ním stoupnout!
"Odsyp půlku k jednomu a druhou půlku dej k tomu poslednímu". Radila jsem mu, i když bylo jasné, že ostatní
keře už svůj příděl dostaly.
Zvedl kolečka a čekal, trochu se odsypalo a pak nic. "Tak to shrábní lopatou, ne"?! Zamrčel.
"Tak teď najeď z boku a vysyp ten zbytek ke kořenům."
No co vám budu povídat, taková pomoc je opravdu za trest! To co bych sama udělala za minutu, to nám dvěma trvalo
čtvrt hodiny!
Pak uklidil kolečka a chtěl večeři. Zbytek dne už jen počítač a my s manželem do tmy natahovali hadice a střídavě
zalévali stromy, záhony. Ještě že máme dvě studny! A je aspoň odkud brát vodu v tom suchu!
Ve středu ráno nám vnouček oznámil, že už mu to stačilo a že by chtěl odjet.
Po obědě jsme ho odvezli, protože bylo stejně potřeba doplnit zásoby.
Na chalupě zavládl zdánlivě klid, i když mi můj pubescent každou chvíli volá o pomoc s otcem, se kterým se neustále
dohadují a jeden o druhém tvrdí, že je neskonale líný. Bohužel mají pravdu oba, jen s tím rozdílem, že jeho otec
je od rána do večera v práci a když konečně přijde a Tom "ještě nestihne splnit těch pár ůkolů", je zle.
