Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Pokus o humor

Život tropí hlouposti

13. března 2014 v 13:46 | Ba.Ji
Sedím si jednou večer u praskajícího krbu, v televizi běží zprávy a já koukám do ohně. Najednou mi zrak padne na
šestihranou krabici na zemi, přichystanou na spálení. Na ní je velkým písmem vyvedeno. Výběr sládků Sedm ležáků
"Co se jim asi stalo, že jsou z nich ležácí?" Opáčím pro sebe. " Co že"? Zeptá se manžel.
" Ale tady píší - výběr sládku, sedm ležáků, tak přemýšlím co se jim asi stalo!"
V tom se z televize ozve " dnes v Pražskem IKEMU provedli unikátní transplantaci sedmi ledvin od sedmi dárců.
"Tak teď už víš, co se jim stalo?" Zeptá se manžel.
Také jste si všimli, že není dne aby policie nevyšetřovasla další pradlenku? Téměř denně chtějí stíhat někoho, za praní špinavých peněz. To jsem zvědavá, jestli někdy dojde i na špinavé prádlo! To bych pak byla v ohrožení i já!

A takhle krásně mi vykvetl jazyk, tedy Tchýnin jazyk! Protože jsem tchýně a navíc kytka je moje, tedy je to můj jazyk.


To jsme to zase vyvedli! Aneb seďte doma na zadku.

9. listopadu 2013 v 15:10 | Ba.ji
Tohle se mi skutečně stalo během jediného dne!
V úterý ráno vyrážíme s manželem na několikadenní výlet, směr Český Krumlov.
Moc se netěším, protože mám obavy z počasí! Má se dost ochladit.
Přijíždíme bez problému, ubytujeme se v pěkném hotýlku,objednáme si na půl šestou vířivku a na sedmou večeři a vyrážíme nedočkavě na prohlídku města.
Ještě na pokoji se ptám manžela " mám si obut lodičky, nebo raději sportovní obuv"? "Jak chceš", odpoví manžel (co jsem také mohla čekat)!
Tak vyrážíme! Na recepci si ještě pro jistotu upřesňujeme dobu výřivky a večeře, spletli jsme se "pouze" o půlhodinku.
Asi po dvaceti minutách chůze si všimnu, že mám na nohách domácí nazouváky! Mánžel se rozčiluje, když ho na to upozorním, že je to semnou čím dál horší, že mně bude muset nakonec ještě hlídat. Zkousnu to a odmítám se vracet, abych se přezula. Procházku absolvuji v domácí obuvi, i když ostatní turisti, a že jich tam je, ale hlavně Rusové a Japonci, chodí v kozačkách a zimních bundách!
V pět hodin jsme na pokoji a já se jdu převléknout do plavek, s tím, že si spodní prádlo vezmu sebou. Manžel jdo po mně do koupelny, se rovněž převléknout a najednou slyším " je to možné? Já jsem si zapoměl ráno obléknout spoďáry a jel jsem v pyžamových kolhotech (krátkých podotýkám)"! To už se válíme smíchy! Jsme opravdu nemožní! Jak jsem řekla už v nadpise, měli bychom už asi sedět doma na zadku!
To ale ještě nebyl konec!
Vířivka byla senzační, pak jsem si ještě vlezla do bazénu a nakonec se osprchovala.Po mně tam zbyla kaluž neodtékající vody! Co teď? Při odchodu jsem to nahlásila paní, která se o nás starala a ta mi řekla, že tam ráno nasypala granule do kanálu, takže to nebyla naštěstí moje vina! Hned jsem ji také upozornila, že jsem si vlasy nemyla!( mám je dlouhé a doma často ve sprše vlasy sbírám).
Večeři máme objednanou tří chodovou v katakombách!
Už ten vlez mi naháněl hrůzu! Po pár sklepních schůdkách, se objevila uzounká, snad jen padesáticentimetrová dřevěná, stará dvířka. Po otevření, tam bylo strmé, klikatící se kamenné, úzké schodišťátko někam do tmy. Byla opravdu tma, jen jednotlivé stupínky byly opatřeny malou žárovkou, takže pod nohy vidět bylo, na kamenné zdi a otvory v nich ne!
Konečně jsme dole, ještě, že tam bylo jakési zábrádličko, protože schody byly opravdu strmé a vysoké.
Dole se objevily klenuté stropy a chodby vysekané ve skále. Byla tam malá pivnice a z ní se v členitých chodbách a chodbičkách nacházela restaurace.
Hned při vstupu do pivnice nám servírka v dobových šatech , oznámila, že pivo bohužel nemají!
"Škoda" podotkl manžel, mně jako abstinentovi to bylo fuk.
Potom nás slečna zavedla ke stolu, který nám vybrala, naštěstí blízko ohniště, na kterém kuchař připravoval veškeré pokrmy na železných pánvích!
Měli jsme výběr ze tří meníček, my si vybrali hned to první : brambprovou polévku, pečeného pstruha se zeleninovým salátem a opečenou houskou a jako dezert, jablečný závin se šlehačkou.
Dostali jsme nápoje - vybrali jsme si nealko a čekali na jídlo. U stolu před námi ještě seděli dva cizinci, hovoříci anglicky.
Po nějaké době naám servírka přinesla velký oválný talíř , plný zeleninového salátu s majonézou a opečenými krutónky.
"Já myslela, že máme polévku" říkám manželovi, "že bych si už nepamatovala, ani co si objednám"? Ale manžel mi potvrdil, že opravdu tam byla bramboračka napsaná!
Zastavím tedy servírku, která šla kolem a ptám se ji" Nespletla jste se, je to opravdu naše? My máme toho pstruha"!
"Ne, ne je to tak, máte pstruha a k tomu je salát jako předkrm." " No já jen abychom to někomu nesnědli" , říkám.
"Je to opravdu vaše, nebojte se a dobrou chuť".Říká ná mile s úsměvenm a pokračuje v chůzi.
Tak jsme to snědli, byl moc dobrý a když přijde jiná servírka pro prázdné talíře, tak se nám začne omlouvat, že kolegyně je tu nová a naši objednávku popletla. "Ale už vám jede polévka, kterou máte samozřejmě grátis odnás".
"To vůbec nevadí"! Říkám," ale tu polévku už vážně nenoste, to už nesníme" !
"Né, ne už je to na cestě, a je ji pouze trošku, to zvládnete, nebojte se a hlavně se moc omlouváme"!
V tom zvoní výtah na potraviny a naše servírka nám podává dvě misky, plné, husté, bramborové polévky s hříbkama!
Manžel ji zvládl, já jen tři lžičky, aby se neřeklo a s díky, že byla moc dobrá, vracím.
Cizinci před námi jsou stále u svých nealko nápojů!
Teď už mám vážně strach, co dostaneme jako další!
Pstruh byl výborný, zeleninu jsem si vybrala jen tu nejchutnější, opečenou housku, mimochodem také skvělou,jsem jenom ochutnala!
Jako moučník máme mít jablečný závin se šlehačkou, na dvojku bylo tiramisu a na trojku zmrzlina.
Hádejte, co jsme dostali?
Jablečný závin se šlehačkou a kopečkem zmrzliny!
"Je to tak v pořádku"? Ptá se nás servírka.
"Nevím" odpovídám, "ta zmrzlina tam byla také"? A připadám si jako největší šťoura.
"Ano, jistě"! na to servírka. Nakonec, aby toho nebylo málo, ještě přišel sám kuchař( v čisté haleně i zástěře) a zeptal se nás, jestli jsme byli spokojeni.
Platíme a se smíchem, pořádně nasycení a samozřejmě spokojení, odcházíme!
Ještě v posteli se musíme smát, když si promítneme celý den!
Nakonec se nám výlet moc vydařil, i počasí se umoudřilo, pouze u Lipenské přehrady, kam jsem se toužila podívat, byla tak hrozná zima, že jsem myslela, že tam asi zmrzneme.

Těžká nemoc...

14. září 2013 v 15:07 | Ba:ji
Tohle se opravdu stalo! Když bylo mému dobrému známému asi devět- deset let, maminka jemu a sourozencům vysvětlovala co to byl záškrt. Kdysi zlá a nebezpečná nemoc, na kterou se umíralo! Vysoké teploty, bolesti krku, dušení a také zápach z úst.
A ten zápach si můj známý zapamatovl nejlíp!
Za pár dní , během vyučování se po škole začal šířit nesnesitelný zápach sirovodíku," nejspíš nepodařený pokus v hodině chemie". Paní učitelka na to zareagovale slovy" Proboha, co to tak smrdí"?!
No a milý klouček se přihlásil. že to on, že má asi záškrt.
Světe div se, ale paní učitelka poslala kluka domú, ať se jde léčit.
Jen se známý objevil doma, jeho maminka, švadlena, si ho od šicího stroje udiveně prohlíží a ptá se co tam dělá, proč není ve škole?
"Paní učitelka (tenkrát ještě soudružka učitelka), mě poslala domů, ať se jdu léčit", odpoví popravdě kluk.
" Tobě není dobře? Co tě bolí"? ptá se maminka a on odpoví, "mám záškrt"!
"Jak jsi na to proboha přišel"? "Ale strašně jsem smrděl a ten smrad byl po celé škole, tak jsem se přihlási a řekl paní učitelce, že mám záškrt".
"Já ti dám záškrt"!Zvolala maminka, "seber se a mazej zpátky do školy"!
A tak byl můj známý natotata zdravý a vyléčený ze záškrtu nadosmrti!

Jsem trochu v rozpacích...

12. září 2013 v 14:53 | Ba.Ji
Ráno jsem si pustila rádio Impuls a tam v rámci Září, měsíc dobrých skutku, pro dnešek vyhlásili " Den přidržených dveří".
Řekla jsem si proč ne! Jsem přece dobrák od kosti, tak mi to pro jednou nic neudělá!
A hned jsem se vydala do Alberta pro rohlíky na snídani. Za mnou do dveří vcházel mladý muž se dvěma berlema." To bude ono! Tady se předvedu", říkám si a hned mu přidržím dveře! Jenže tenhle pán byl asi po ránu rozmrzelý a nepříčetně začal do dveří mlátit. Raději je pouštím a spěchám z dosahu jeho berle!
Při odchodu to ale zkouším ještě jednou. Tentokrát v závěsu za mnou jde stará babička s plnýma kabelama v obou rukách, tak ji zase ty dveře přidržím a ono si chudera přivodila velkou bouli na čele.
Raději se vzdaluji a myslím si něco nepěkného o našich médiich.
Ale nevzdám to! Přece to někdo musí ocenit, když to s takovým nadšením celý den vyhlašuji v rádiu!
Tak to zkusím na manželovi, ten mně zná a ví, že pro něj chci vždy jen to nejlepší!
Jenže! .... Když už po třetí mu ty dveře přidržím a on již vzteky bez sebe, se zkrvavenou hlavou, křičí něco o bláznivé bábě a že jsem akorát tak zralá pro lébču v ústavu ( ani se neptejte v kterém),napadá mně, že to možná bylo myšleno jinak!
Jestli ony ty dveře neměly zůsta otevřeny a já je mám chvíli přidržet! "Že mě to nenapadlo hned"!Ťuknu se do čela a okamžitě se vydávám napravit svojí chybu.Tentokrát ale do obuvi! Tam doufám nepotkám ty dva postižené z rána!
A zase mám štěstí! Za mnou vchází do prodejny maminka s kočárkem a tak ji ochotně podržím otevřené dveře. Ovšem chybička se vloudí! Nikde neřekli jak dlouho je mám držet. No ale na druhou stranu , tam bylo řečeno "přidržet", to může být okamžik! A tak ty dveře pouštím a pokračuji do prodejny. Je pravda, že se ozvala tupá rána a prodavačka se vrhá ke dveřím,kde se ze země sbírá ona maminka. Pomáhá ji na nohy a oprašuje ji kalhoty, zatímco mimino se dalo do křiku.
Obě se na mně dívají dost nevraživě - jsem už přece jen starší osoba, tak doufám, že to nejsou zrovna jedny z těch, co nesnášejí staré lidi! Prohlížím si nerušeně boty - né že bych si některé z nich chtěla koupit! V takové cenové relaci tam stejně nic nemají, jako vždy! Myslím tím cenovou relaci ve dvoumístném čísle, pokud možno do první desítky.
Ještě se zastavuji v papírnictví, kde se naposledy pokusím při odchodu ochotně přidržet dveře dvěma holčičkám, které se samozřejmostí a bezstarostně vycházejí za mnou z prodejny. Takovou rychlost s jakou z toho obchodu vyletěly, jsem dlouho neviděla! No jo mladí, těm se to běhá! Ale stejně to nakonec jedna z nich nezvládla a před prodejnou se natáhla, jak dlouhá tak široká. A já už těch dobrých skutků mám pro dnešek dost! Místo aby mě jako starému člověku mladí pomáhali, nechají si ode mne obloužit dveře, nejen že nepoděkuji, ještě jsou sprostí! A může za to rádio Impuls! Odedneška už ho poslouchat nebudu! Ať si vyhlašují témata jaké chtěji! Nejsem přece sebevrah! Doma se semnou nebaví ani kredenc a ven se také bojím chodit, abych nepotkala někoho z těch, co jsem jim pomáhala!

I v čekárně u lékáře ¨se dá pobavit.

21. srpna 2013 v 15:14 | Ba.Ji
Šla jsem si po dlouhé době ke své lékařce nechat napsat prášky. V čekárně bylo dost lidí a tak jsem se posadila a připravila se na pořádnou nudu. Asi po pěti minatách vešel do čekárny starší pár, odhadem mezi 50 a 60ti lety.Paní byla drobounká , sotva metr šedesát a pán jen o málo větší. Posadili se blízko mne a v klidu čekali. pojednou paní otevřela takovou tu babičkovskou kabelu a vytáhla z ní časopis, strčila jej k pánovi a hlasitě se zeptala "co to je? Je to rybička?" Pán se ani nepodíval a mrzutě zabručel " nevím!" "Podívej se ,je to ryba?" Nedala se odradit žena. Zřejmě aby měl muž pokoj, pootočil trochu hlavu a řekl _ jo.Jenže paní se nedla a pokračovala " a co je to za rybu?" "nevím" zněla odpověď. "Jaktože nevíš,vždyť chodíš na ryby, ty to nepoznáš"? V tu ránu mně napadlo, že pán má možna "alzhaimra " a paní trénuje jeho paměť. Jenže dialog pokračoval" je ta ryba dobrá? "nevím", "jakto,že nevíš, tys ji nejedl? "Jedl je dobrá". "A má moc kostí? - nevím". Tak to musíš vědět,když si ji jedl", - normálně" odpověděl teď už otráveně pán a otočil se k vedle sedícímu muži. Začali si povídat,zřejmě se znali a žena otráveně schovala časopis s obrázkem. Ale bylo vidět, že se chce dál bavit a to pěkně nahlas a tak jim neustále skákala do řeči, i když si ji nevšímali až došla řeč na padoucnici a ten soused se přiznal,že ji má. "Ty máš padoucnici?" Jo "epilepsii",
říká muž.Pán jen pokývá hlavou a říká,no to se nedivím,že nemůžeš bydlet sám!" A co je to epilepsie",ptá se paní, muži mlčí.
"To je padoucnice? A říká se ji epilepsie?" - Ne - zabručí muž a já musela do ordinace. Nevím o co ještě jsem přišla, ale když jsem vyšla,tak paní stále ležela na srdci diagnóza padoucnice- epilepsie a muž stále mlčel.

To mi připomělo dialog mezi vnukem a synovcem,když jsem se jich o prázdninách zeptala,co chtěji na večeři.
Vnuk řekl "volské oko " a ty Kubo? "Já nevím co to je." " No usmažené vajíčko přece"!" Aha tak to si dám taky,ale na měko!"
To můžu,smažené vajíčko můžu, ale z míchaných vajec mně bolí hlava". Tak jsem holt udělala volské oko na měko!

Vypadá to,že naše rodina je pro Prahu pohroma!

10. června 2013 v 16:47 | Ba,Ji
Už jsem pasala nedávno,že když jsme těsně před povodní v Praze odjížděli z hotelu,byl tu noc vykraden. Tedy recepce a restaurace. Odjeli jsme a potom přišla voda!
V pátek odjel do Prahy syn ( na fotbal) a ubytoval se na Karlíně v penzionu. V neděli večer odjel a v noci přišla další voda,která zatopila Karlín. Chtělo by se říct - PO NÁS POTOPA!
Doufám,že nás tam ještě někdy pustí! Že nebudeme mít zákaz vstupu na území celé Prahy?!

Neděle 24.března 2013

24. března 2013 v 13:36 | Ba.Ji
Dnešní ráno bylo opravdu mrazivé! Za takovou zimu by se nemusel stydět ani leden. Konec března a my jsme naměřili ráno v šest hodin - 16 stupňů ! I včera byla zima,celý den nestoupla teplota nad -5 ,ale dnes je alespoń sluníčko a teď ve třináct hodin máme -3 stupínky.Přes okno hezky, venku ledový vítr,brrr. Ptáci jsou hladoví, kosáci a špačci rozhrabávají kompost a na podzim navezený hnůj na záhoně. Lojové koule už došly a tak jim sypu loupanou slunečnici,kterou si kupujeme pro sebe. Teď v tuto dobu již opravdu nemají šanci si ještě něco najít na keřích z podzimu. Chudáčci, je mi líto hlavně těch co se vrátili ze zimovišť a také těch mláďatek zvěře,co se už narodila.Jako jsou prasátka (u známých se na zahradě objevilo asi tříkilové selátko divokého prasete. Pěkně v pruhovaném pyžámku tam zmateně pobíhalo. Nevím jestli mu zastřelili mámu,nebo se jenom zaběhlo? Už je u myslivce, v dobrých rukách,otázka je zda je schopno přežít,když je tak maličké). Přece už ta zima musí skončit a dát šanci jaru! Budu doufat a těšit se. Ještě něco veselého...? Včera jsme si povídali se známými a padaly různé historky.mně se moc líbilo vyprávění o tom,jak manžel jedné kamarádky, vždy v průběhu léta a podzimu nachystal dřevo,tedy - koupil,nařezal,rozštípal na polínka a uložil do hranice k plotu.Celou zimu se jim pak dřevo ztrácelo a ze sousední zahrady byla vyšlapaná pěšinka od domu přes celou zahradu až k plotu.Několikrát je upozornil(byl to starší manželský pár,mírně spustlý),že je to jeho dřevo.Oni se však dušovali a zlobili se na něj,že jim ho přece nekradou,oni mají svoje. Tak milý manžel nelenil,vybral několik polínek,navrtal dírky a vložil do něj potronu,či brok,nebo diabolku,to už kamarádka přesně nevěděla. Potom polínka zaskládal a čekal.Neustále si musel pamatovat,odkud nesmí vzít pro sebe.Až jednou ráno se ozvala rána a manžel přišel vítězoslavně domů, "dědek je bez komína" oznámil a šel si spokojeně po svých.
 
 

Reklama