Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

povídky a pohádky

Povánoční horor. (fikce)

27. prosince 2013 v 17:03 | Ba.Ji
Konečně je po vánocích! Včera bylo Štěpána a já celé svátky pociťovala svírání u srdce a nejasnou obavu. Jako když se má něco hrozného stát.
Dnes poprvé se opět cítím klidná a v pohodě. po obědě jsem se vydala na malou procházku do blízkého lesa.
Je krásně, sluníčko, venku ani živáčka. Všichni nejspíš odpočívají po náročných svátečních hodech.
Vykračuji si svižně a v hlavě se mi stále vrací myšlenka na předcházející dny nejistoty.
Co to mnělo znamenat? Celá rodina je v pořádku, i známí a přátelé pokud vím jsou v pohodě.Tak proč?
"Ale", mávnu nad tím v duchu rukou. "Hlavně,že vše dobře dopadlo"!
Najednou za sebou slyším divný zvuk a než se stačím ohlédnout, rozpoznávám supění. Už také vím proč!
Běží zamnou dvě idividua! Dva muži, zarostlí a nic dobrého jim z očí nekouka!
Dávám se do zběsilého běhu, jenže přede mnou je jen les , zpátky do vesnice, kde je pomoc, nemohu!
Tam jsou oni a pomalu zkracují vzdálenost. Jsou přece jen o něco mladší.
Utíkám, co mi síly stačí, ráda bych křičela, ale hlas i dech mně zrazují, nejde to!
Chtěla bych se aspoň na chvíli zastavit a popadnout dech! Toužebně vyhlížím vepředu člověka, někoho kdo by mi dokázal pomoct! Vím, že už to dlouho nevydržím, že mi brzy dojdou síly a co potom? V hlavě mám jen jednu myšlenku " uteč, uteč"!
Ještě, že cesta se svažuje dolů a tak nemusím vyvíjet tolik síly. Jenže bohužel je to výhoda i pro mé pronásledovatele!
Uvědomuji si, že po asi pětistech metrech cesta z lesa končí a pokud se mi podaří přeběhnout dalších asi pětset metrů, budu v sousední vesnici! Ale pořád je to dohromady kilometr a já už opravdu nemůžu! Navíc vzdálenost mezi mnou a těmi dvěmi se zkrátila na tolik, že cítím jejich dech za krkem.
Je konec! Dva páry silných rukou mně svírají a vlečou hlouběji do lesa.
Kopu, škrábu, křičím, snažím se vyvléknout, ale nemám šanci! Ruce mě pevně drží a další ruce mně fackují a zároveň strhávají ze mně šaty. Krev mi zaplavuje ústa, kuckám ale statečně se rvu." Ne! Já se nevzdám! Se mnou to nebudete mít tak jednoduché"!ˇOpakuji si v duchu a znovu se dávám do příšerného řevu.
Muž se rozpřahuje a já dostávám ránu, jako když kopne kůň! V očích mi zablikají jiskřičky, v pravém uchu se ozve strašný výbuch, zároveň s pronikavou bolestí a v hlavě exsploduje granát. Pak už se propadám do ticha, kde je jen příjemné teplo a klid!
Probouzí mně zima a úporna bolest hlavy.Slyším slabé hlasy, ale nikdo se mne nedotýká! "Co se stalo? Kde jsem?"Napadá mne.Ztěžka otevírám napuchlé oči a škvírkou pozoruji v mlze dvě postavy, které stojí nade mnou. Muž a žena. V tom se žena sklání a chce se mně dotknout! V hrůze ucuknu, i když vůbec nevím proč?" Proč se jí bojím"?
Žena na mne mluví konejšivým hlasem a po chvíli začínám rozeznávat jednotlivá slova. " Nebojte se nás, už jste v bezpečí:
Za chvíli tu bude pomoc, lékař". "Proč lékař"? Chci se zeptat, ale přes rty mi vyjde jen nesrozumitelný zvuk.
Žena se mně znovu snaží uklidnit a přidává se i muž vedle ní stojící. " Nebojte se paní, neznásilnili vás, naštěstí jsme se tu objevili dřív, než se jim podařilo vás přemoct! Ale bránila jste se statečně, to musím uznat".Dodává s úsměvem.
Jenže já nic nechápu! Jaké znásilnili? Komu jsem se bránila? Proč ležím na zemi a venku?
Žena mi opatrně přitiskuje k tělu nějaký kabát, nebo bundu, kterou jsem přikrytá a ptá se jestli nechci někomu zavolat, dětem, nebo manželovi? Nevím! Nevím, kdo je to manžel! Nevím, kde bych vzala děti! Proč mi říká paní! Proč tu není se mnou maminka! Vždyť já nikam sama nesmím! Jsem zmatenáa k tomu ke všemu mi ještě začíná vibrovat celé tělo a něco strašně řve! Asi se mi brzy rozskočí hlava! Žena opět něco říká a sahá mi na hrudník, chvíli se přehrabuje pod pokrývkou, pouští na mně zimu a pak se zvuk řevu zesílil a žena evidentně spokojenější, něco z mého těla vytahuje a znovu pečlivě balí! Ještě slyším slova " haló, s kým mluvím? A potom něco v tom smyslu, že jeho žena je zraněná a zachvíli tu bude lékař, už slyšíme houkačku"!Pak se zase propadám do milosrdné tmy a je mi opět dobře!

Pohádka o víle Vilíkovi psáno pro NEDOKLUBKO

24. března 2013 v 12:37 | Ba.Ji

POHÁDKU JSEM NAPSALA PRO NEDOKLUBKO, POHÁDKA PRO KULÍŠKY A KRÁSNOU ILUSTRACI PŘIDALA Petra Šolcová


Daleko, daleko, téměř na samém konci světa, je krásná země, ve které žijí jen víly a pohádkové bytosti. Vždy jedenkrát za rok, při prvním letním úplňku, se víle, na kterou při tanečku spadne růžový lístek z kytičky, narodí malá holčička - víla. Na tuto chvíli se všechny víly moc těší a každá z nich si přeje, aby tou šťastnou byla právě ona. Aby se mohla starat o to něžné stvořeníčko, které je tak půvabné, hodné a tak učenlivé, že se zakrátko může víla maminka i s malou vílí holčičkou vrátit mezi ostatní víly a tam ji společně učí, všem tanečkům, kouzlům a moudrostem, které víly potřebují pro svůj život.

Létající postel

25. května 2011 v 17:18 | Ba.Ji
Markétka tak dlouho snila o létající posteli,ze které by nemusela ráno vstávat a která by ji odnesla přímo do školy,až se ji to jednoho krásného dne vyplnilo.V sobotu po probuzení,jen si trochu protřela oči,zavadila rukou o něco tvrdého a studeného.Koukla se a co myslíte?Byla to malá kovová páčka,připavněna k boku její postýlky.Pod pákou byly šipky na všechny čtyři strany a ještě se vedle leskl velký červený knoflík s nápisem START a CÍl.To bylo radosti.Protože s tím ale Markétka nepočítala,musela z postýlky vylézt aby se alespoň částečně oblékla.Rychle na sebe naházela šaty,které se různě povalovaly po pokojíčku,protože si je večer neuklidila a tak jak je svlékala,tak tam zůstaly.Vhupla zpátky do postele,zmáčkla červený knoflík a postel se lehounce vznesla.Nastavila páčku do leva a postýlka proletěla zdí,jako by tam ani nebyla a nabrala směr vlevo.Letěly spolu nad krajinou,Markétce povlávaly vlasy kolem hlavy,jak si s nimi vítr pohrával,sluníčko ji zahřívalo peřinku a Markétka žasla s pusou dokořán.Trochu se bála to dá rozum,ovšem nadšení bylo větší.Zatím co si létala nad krajinou,doma se rodiče a malý bratříček divili,proč ještě nevstává?Byli sice zvyklí,že je to velký spáč a v postýlce o víkendech,kdy nemusí do školy vydrží hodně dlouho.Ale blížilo se poledne a Markétka byla pořád ve svém pokojíčku tedy jak se domnívali.Maminka jen tak přes dveře zavolala:Markétko vstávat,vždyť už je spousta hodin!Nikdo neodpovídal a protože v sobotu dopoledne je v kuchyni hodně práce,maminka neměla čas ji jít budit a také si myslela,že již co nevidět vyjde z pokoje.Zatím naše Markétka brázdila oblohu se svou kouzelnou postýlkou a protože měla hlad obrátila se k domovu.Opět protěla neslyšně zdí a přistála na svém místě v pokojíčku.To bylo jediné štěstí,protože se právě rozletěly dveře a do místnosti vběhl malý bratříček.Markétka rychle zakryla páčku i knoflík a vyskočila z postele.Protože byla oblečená,vzala kloučka za ručičku a vešla do kuchyně,jako by se nechumelilo.Tatínek se trochu na Markétku zlobil,že tak dlouho vyspává a hned ji také pověřil úkoly,jako je uklidit pokojíček svůj a pomoct bratříčkovi uklidit jeho,vyčistit klec Bertíkovi,dát mu vodu a nakrmit jej(Bertík byl její morče),roztřídit si šaty na vyprání a také uklidit skříň s oblečením ve které si dokázala za týden kdy chodila do školy udělat neuvěřitelný nepořádek.Markétka bez odmlouvání snědla pozdní snídani a dala se do práce.Než maminka dovařila oběd,bylo všechno hotovo a rodiče se nestačili divit,jak je pilná. Po obědě se maminka s tatínkem domlouvali kam si dnes vyjdou s dětmi na procházku,ale Markétka hned hlásila,že si chce číst a že nikam nepujde.Rodiče,když se jednalo o četbu neměli námitek a tak když zůstala Markétka sama,vlezla si znovu do postele a vydala se opět na svůj let.Tentokrát si chtěla vyzkoušet i přistání venku.Opět letěla vysoko nad krajinou a když se podívala dolů,uviděla tam palouček s malým rybníčkem a opodál krásnou holou skálu o kterou se opíraly paprsky slunce.Představila si jak je kráně vyhřátá a protože ji tam nahoře,kde neustále pofukoval větřík již bylo trochu zima,rozhodla se přístát právě tady pod tou skálou.Zmáčkla červený knoflík a lehounce se snesla dolů.Ihned vyskočila z postele a šla si prohlédnout okolí.Bylo tam všude neskutečně krásně,ptáčci zpívali,motýlci se vznášeli nad její hlavou jako by tancovali,všude omamně vonělo kvítí,prostě jako v pohádce.Markétka se chvíli vyhřívala opřená o skálu.Zavřela oči a nechala se hladit hřejivými paprsky sluníčka po tváři.Bylo to moc příjemné a skoro se ji chtělo usnout.Vtom ji však vyrušil nějaký nepříjemný zvuk.Otevřela oči,rozhlédla se ale nic neviděla,stále ta stejná krása,kam až dohlédla.Sklopila oči pod nohy a vtom to zahlédla.Ze břehu rybníčku až skoro k jejím nohám se plazilo klubko jedovatých ,velkých hadů a zlověstně syčeli.Markétka na okamžik ztuhla hrůzou ale potom se vzpamatovala a rychle naskočila do postýlky a už se vznáší a míří směr domov.Brr,to byl ošklivý zážitek.Když se vrátila,rodiče ještě doma nebyli,takže vše proběhlo v poklidu a Markétka si ještě stihla alespoň nachystat knihu,jako by pilně četla.Podobně potom uběhla i neděle.Rodiče ani bratříček nic nezjistili a Markétka si užívala své tajemné létajíci postele.V neděli večer si pak připravila oblečení k posteli aby ráno až se bude vypravovat do školy nemusela vstávat.Maminka ji jako vždy přinesla svačinku až do školní brašny,kterou měla u postele a odešla do práce i s malým bráškou,kterého odvedla do školky.Tatínek vstával a odcházel hodně brzo ráno.Markétka měla tedy klid a mohla se obléknout až na poslední chvíli a vyrazit i s postelí do školy.Tak to také učinila.To jste měli vidět to pozdvižení ve třídě,když Markétka i s postelí přístála paní učitelce před stolem.Nejdříve všichni oněměli úžasem a nechápali co se to stalo.Když pak ale poznali svou spolužačku nastala ta pravá mela.Někteří se smáli,někteří,hlavně chlapci se sápali na postela a páčky a chtěli s nimi hned kroutit .Paní učitelka si málem vykřičela hlasivky,když se pokoušela sjednat klid a pořádek.Markétka z toho byla pěkně vyděšena.Takhle si to tedy nepředstavovala!Těšila se jak všichni užasnou a budo ji obdivovat a budou si ji předbíhat aby s nimi kamarádila,aby je svezla.I paní učitelku chtěla svéz.Tu jako první.Zatím to vypadá,že se paní učitelka vážně zlobí,především na ni a že kamarádky,které dosud měla s ní už nikdy nepromluví.Zato kluci ji úplně zničí postel a ona už nikdy nevzlétne.Teprve teď si uvědomila,jaká to byla hloupost chtít lítat s postelí až do školy.Navíc zjistila,že doma zapoměla školní aktovku s úkoly a učebnicemi,o svačině nemluvě.Také měla bosé nohy a postel ve třídě strašně překážela. Dveře třídy se otevřely a jimy zahlédla na chodbě děti z jiných tříd,které vyrušil hluk,jak se derou do jejich třídy,také pan ředitel se zle mračila vcházeje do dveří.To bude zlé,bliklo Markétce hlavou.Co dělat?Nejlepší bude utéct ale jak,když tu není k hnutí a nemá také ani boty ani bačkory.Jak tak rychle přemýšlela,někdo z kluků asi nechtíc zavadil o knoflík a postel se začala vznášet.Kluci,kteří se na ni sápali popadali nazem a Markétka rychle otočila páčkou a už letí k domovu.To se ji ulevilo,jenomže co to?Někdo ji volá!Je to hlas mámy!Jakto že není v práci?No to si asi pěkně schytám,snad abych ani domu neletěla.Jenže kam se mám ukrýt?Najednou pocítila jako by se ochlazovalo a slyší hlásek svého bratříčka a už s ní také třese.Otevřela oči a světe div se,ona je doma ve svém pokojíčku a spí.Je sobota ráno,na posteli není ani knoflík ani páka,maminka připravuje oběd v kuchyni,tatínek něco kutí u stolu a jí se to všechno jenom zdálo!To se ji ulevilo.Ještě že to byl pouze sen.

Pohádka o princezně,která se nerada myla

13. června 2010 v 14:17 | Ba.Ji
Byla žila jedna malá princezna a ta byla neustále ušmudlaná a neupravená.Jen ráno vyskočila z postýlky komorná ji pěkně oblékla učesala a to byla také jediná chvíle během dne,kdy princeznička vypadala jako princeznička.Již u snídaně se dokázala tak umazat od marmelády,polít kakaem a umastit máslem až běda.Jen se trochu najedla,vyskočila od stolu,převrhla židli a vyběhla z jídelny.Na schodech ztratila první střevíček a ven vyběhla pouze v punčošce.Tam odkopla i druhý střevíček a rychle velmi šikovně vylezla na strom.To proto,aby ji komorná nedohonila a neodvedla zpátky,kde by ji znovu umyla,česala a jiné protivné věci.Její nešťastná komorná a chůva vždy brzy vzdaly čekání pod stromem,protože již věděly jakou má princeznička na stromě výdrž.Jen se tyto osůbky vzdálily,princezna mrštně sešplhala ze stromu a běžela do zámeckých zahrad,kde byla jezírka,zídky,parčíky plné stromů ,květinové záhony ,také tu rostly slaďoučké jahůdky,maliny i ostružiny.A tady trávila princezna celé dny.Domů chodila jen když měla velký hlad.Na konci zámecké zahrady,za vysokou kamenou zídkou začínal hlubnoký černý les.Tam ale naše princeznička nikdy nechodila.Jednak se bála a jednak by nedokázala překonat vysokou zídku.Uběhlo však několik let,naše princeznička povyrostla,zkrásněla a také se trochu zklidnila.Nebývala již tak umazaná i když si šaty občas také roztrhla,protože lézt na stromy nepřestala.Chodila již ale do královské školy a docela ji učení bavilo.Dozvěděla se tam totiž spoustu nových a zajímavých věcí,uměla krásně psát a velmi zdatně počítala.Zkrátka byla velmi chytrá i když stále neposedná jako když bývala malá.Jednou v podvečer se znovu po dlouhé době dostala až na konec zámecké zahrady a tam ji velmi lákalo podívat se za zídku.Vyzula si střevíčky a vložila jednu nožku mezi kameny v zídce,potom druhou o trochu výš,přitáhla se rukama a za chvíli byla nahoře.Za zídkou na samém okraji lesa stála malá dřevěná chaloupka.Okna i dveře byly pevně zavřeny a kolem rostla vysoká tráva.Vypadalo to na opuštěné
místo.Teď mně napadlo,že jsem vám za celou dobu vůbec neprozradila jak se princeznička jmenuje.Král a královna ji při narození dali jméno Voněnka,proto že když se narodila,byla tak krásná a voněla prý jako kvíteček.
Tak že naše Voněnka velmi šikovně sešplhala ze zídky a už byla na druhé straně zahrady.Ihned se vydala k lesu.Když přišla k chaloupce,obešla ji kolem dokola,potom zmáčkla kliku dveří a ty se s vrzáním otevřely.Princezna se nejdřív polekala,jenže když se nic nedělo dodala si odvahy a vstoupila do temné místnosti v chaloupce.Nejdříve se rozhlížela a čekala až si oči přivyknou na šero a potom uviděla dřevěnou postel s peřinama pod oknem,na protější straně stála stará kamená pec a uprostřed místnosti opotřebovaný velký stůl a u něj dvě chatrné židle.V rozích vlály pavučiny a v koutě bylo opřeno staré koště.Voněnka si právě pomyslela,že to není nic pro ni a otočila se zpátky ke dveří,že odejde.Jenže v tom se dveře s bouchnutím zavřely.Zmáčkla kliku a nic,zalomcovala klikou znovu ale dveře se ani o kousek nepohnuly.To už se Voněnka opřela vší silou do dveří,jenže ty držely jako přibité.Lomcovala klikou,kopala do dveří,volala o pomoc,zkusila také okna jenže ani ta nešla otevřít a špinavé sklo i když do něj bušila koštětem se ne a ne rozbít.Princezna se ale nevzdávala a zkoušela to zas a zas.Venku se již setmělo a Voněnka nakonec únavou a vyčerpáním  v chaloupce na židli usnula.Na zámku zatím vypuklo opravdové šílení.Všichni běhali z komnaty do komnaty,ze sklepa na půdu,po zahradách ale princezna jako kdyby se do země propadlo.Nikdo ji neviděl,nikdo nevěděl kde by mohla být.Nakonec král ještě za tmy vypravil posly na všechny strany aby po princezně patrali.Zatím Voněnka tvrdě spala  v staré chaloupce.A když přišla půlnoc,s rachotem se rozlétly dveře i okna a do chaloupky vlétly tři černočerní havrani.Posedali si na stůl a zvědavě si Voněnku prohlíželi.Kde se tu vzal ten člověk?Zeptal se první největší havran.A proč spí u našeho stolu?Povídá ten druhý.Asi nám ho poslala naše stará matka abychom se do syta najedli,když musíme celé dny jen lítat po světě a strašit lidi,povídá ten třetí a hned také popošel k spící princezně.Já si vezmu nejdříve oči,proto že jsem nejstarší,dobrá a já si vezmu játra,povídá mladší a já jako nejmladší budu muset zase sníst až co mi necháte?Tak to tedy ne.Dáme si souboj a kdo vyhraje,bude si moci vybrat jako první.Tak se také stalo,milý havrani se do sebe pustili až peří lítalo po celé chaloupce a křiku a krákání tam bylo tolik až to konečně probudilo i naši Voněnku.Nejdříve se vyděšeně rozhlížela co se to děje,jenže se rychle vzpamatovala a koštětem které stále držela v ruce se rozmáchla a začala
havraný tlouct a rozdělovat od sebe.Tak dloho do ních bušila,až je nakonec rozdělila každého do jednoho rohu místnosti a sama v prostředku zůstala stát s napřaženým koštětem.Hlídala havrany aby se ani nepohnuly.Ti byly nejprve udivení ale posléze se jeden po druhém proměnili ve velké hady a plazili se k princezně blíž a blíž.Byli oškliví a velcí a Voněnce z nich běhal mráz po zádech,jenže věděla,že si musí pomoct sama,jinak ji hadi zahubí.Tak se dala do vymetání hadu z chaloupky a už byli všichni tři u dveří a Voněnka měla téměř vyhráno,jenže hadi se vtom proměnili ve tři roztomilá koťátka a žalostně mńoukala.Voděnka se polekala co to jen provedla,snad těm krásným koťátkům neublížila,honem odložila koště a běžela ke dveřím,že si koťátka vezme a dá jim mlíčko.Už už se natahovala po prvním koťátku,už ho rukou pohladila po hebkém kožíšku jenomže vtom se to koťátko zasmálo zlým hlasem a proměnilo se opět v havrana,který se po princeznině ruce zle ohnal a vší silou ji klovl do ruky,kterou ho před chvílí pohladila,až ji vyklovl kus kůže i s masem.Princezna rychle ucukla s rukou.To už se i ostatní dvě koťata změnila v havrany a všichni tři na princeznu zaútočili.Voněnka si jenom kryla hlavu rukama a pomalu se loučila se životem.Ke dveřím nebylo možno se dostat a ke koštěti bylo daleko.Teď ji nic nepomůže, už nikdy neuvidí své královské rodiče,ani svou milou chůvu a komornou,které tolik trápila a neposlouchala.Nikdy víc se také nepodívá do krásných zahrad na zámku,nikdy nesmočí své nožky v jezírkách s tak svěží chladivou vodou,je prostě konec.Jen to domyslela ztratila vědomí a poroučela se k zemi.Haló,hakó slyšíš nás,ozývalo se najednou v jejím vědomí.Jž také ucítila,jak s ní někdo třese a ztěžka otevřela oči.Nad ní se skláněli chlapec a dívka asi v jejím věku.Byli neuvěřitelně špinaví a otrhaní ale pěkně se na ni usmívali.Posadila se a nechtěla věřit svým očím že žije.Kde jsou ti oškliví havrani?Jak to že mně neroztrhali a vás také ne? A kde jste se tu vlastně vzali?Pomalu,pomalu řekl chlapec.Všechno ti povíme ale nejdříve vypij tento lektvar,který ti připravila má sestřička.Voněnka vypila tekutinu,která nebyla nikterak dobrá ale už cítila,jak se jí znovu vracejí síly a jak ji přestává celé tělo bolet.Teď nám nejprve pověz kdo jsi ty a proč jsi vešla do téhle chatrče.Vždyť každý široko daleko ví,že tu bydlí zlí havrani ,které zaklela jejich vlastní matka,protože byli velmi zlí jako chlapci a všemu živému i neživému ubližovali dokonce i jí jejich matce.Každý pocestný se téhle chalupě z daleka vyhýbá a v noci by tudy nikdo neprošel ani za nic.Zvoněnka se udiveně na oba dívala a potom se jim představila jménem,řekla že je královská dcera a že o tom kdo žije v chaloupce nikdy nic neslyšela.Také se přiznala,že je velmi zvědavá a že přelezla nedalekou zídku zahrady a chtěla se jen podívat dovnitř,protože se stavení zdálo pusté a neobydlené.Vyprávěla jak se chtěla vrátit,ale dveře i okna se zavřela tak,že je nemohla ani otevřít,ani rozbít a nakonec tam samou únavou usnula na židli.Potom ji probudil křik a rámus a havrani se nakonec pustili i do ní.Myslela že ji celou rozsápou jenže teď vidí ,že je živá a zdravá.Jak je to možné a navíc jsou tam oni.Oba se usmáli a velmi skromně přiznali,že nemají rodiče,ani žádné příbuzné a tak se toulají lesem a žijí z toho co najdou v přírodě nebo co jim kdo dá,když se nad nimi slituje.Teď se již delší čas zdržují v tomto lese,protože je tu dostatek lesních plodů a tak mají zatím o živobytí postaráno.V noci je prý probudil velký rámus a tak šli po zvuku a zjistili,že to vychází z téhle chaloupky.Chtěli se už vrátit,protože si mysleli,že se havrani zase mezi sebou hašteří,když vtom uslyšeli slabý  naříkavý dívčí hlásek.Chlapec i děvče popadli velké kyje,které měli vždy po ruce na sebeobranu a vběhli do chaloupky.Tam když viděli co se děje,hned se bezestrachu pustili do havranů a tak do nich bušili,až ptáci celí zkrvavení nechali svou kořist kořisti a hleděli si zachránit vlastní životy.Vyletěli okny dveřmi a byli pryč.Ale teď musíme odtud rychle odejít.Havrani se sice vracejí až v noci,jenže co kdyby si přivedly posily a vrátily se dřív.Postavili Voněnku na nohy ,uchopil ji každý z jedné stany a vydali se k zámku.Tam je z dálky viděla nešťastná královna,která zoufale vyhlížela svou dceru,nebo alespoň posly s dobrou zprávou a tak jim hned vyběhlo půl královského dvora naproti.To bylo radosti a vítání.Voněnka trvala na tom,že chlapec a dívka zůstanou na zámku s ní,protože ji zachránili život.Král s královnou rádi souhlasili.Když je komorné všechny pořádně vykoupaly,učesaly a chlapce ostříhaly,byla z nich pěkna trojka.Vypadali skoro jako tři sourozenci a tak si je král s královnou vzali za vlastní a žili na dvoře jako královské děti.Chodili do královské školy,nosili královské oblečení a když pak dospěli,dostali i královské věno.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Šest tuláků a strašidelný dům

15. ledna 2010 v 18:31 | Ba.Ji

Šest tuláků a strašidelný dům.

Na okraji města stál vysoký opuštěný dům.V tom domě byla všechna okna vytlučená,vstupní dveře
zahrazené přibitými deskami a kolem domu jen zarostlá neprostupná zahrada.Tomu domu se každý z dálky vyhýbal,kolem projela jen vozidla.Pěšky by tam nikdo nešel ani ve dne,natož v noci.
Kolovaly o něm strašidelné bajky,že tam straší,že se tam dějí podivné věci,dokonce se povídalo i o
lidech,kteří tam zabloudili a které už nikdo nikdy neviděl.Jedno je jisté-kdo za tmy projížděl po silnici kolem domu mohl spatřit rozsvícena všechna okna a z domu se ozýval smích,hluk a hrála hlasitá hudba.Nikdo ale nikdy neviděl ani stín který by se mihnul za otvory po oknech,jen dveře bývaly vždy dokořán.Všichni kdo tudy museli projet spěchali jak nejrychleji dovedli aby už měli dům za sebou.Ráno pokud se tudy vraceli,byly dveře opět zatlučeny a okna tmavá.Celý dům byl
zlověstně tichý.Tak si tam to stavení roky chátralo a zahrada víc a víc zarůstala a lidé si už o něm ani nepovídali.Zkrátka jako by všichni na dům zapoměli.
Až jednou se ve městě objevila skupinka otrhaných vyhladovělých žebráků a prosili dům od domu
o kousek chleba,šaty nebo práci a nocleh.Někteří lidé se slitovali a dali kousek jídla,někteří pár starých hadříku ale na noc si je nikdo neodvážil v pustit do domu.A tak milým otrhancům nezbývalo,než pokračovat v cestě.Šli a šli až došli na konec města a tam uviděli starý dům.Přes trní a keře se prošlapali ke dveřím a začali odtrhávat prkna,aby uvolnili vtup.Za ta léta byla prkna již ztrouchnivělá a tak jim nedalo moc práce a byli vevnitř.Měli radost,že mají o nocleh postaráno a možna i na celou zimu.Hned si v přízemi v krbu rozdělali ohníček z prken,která vytrhali ze dveří,trochu pojedli toho co si kdo vyžebral a uložili se k spánku.Moc dobře se jim i přes velkou únavu nespalo.Neustále měli pocit ohrožení.Noc však uplynula v poklidu a když se rozednilo zapoměli na podivný strach,který je vnoci provázel.Trochu se najedli a domluvili se na pravidlech,jak si uspořádají život.Každý den se vždycky část vydá do okolních vesnic a města shánět jídlo a zbytek bude hlídat dům,aby jim ho někdo neobsadil.O tom,že všichni lidé z dalekého okolí se bojí kolem domu i jen projít samozřejmě nikdo z nich nevěděl.A protože jich bylo celkem šest,tak vždy dva zůstali a ostatní se vydali za potravou .Zbylí dva se zatím porozhlídli po domě.ale nic kromě starých hader,pavučin ,páru starých hrnců a trochy nádobí nenašli.Ale i to málo bylo pro ně hotovým bohatstvím,když pak za trámem na půdě objevili zrezivělou sekerku byli štěstím bezsebe.Zahrada byla zarostlá starými stromy,takže s pomocí sekerky měli o dřevo postaráno na dlouhou dobu a nádobí se taky bude hodit až kamarádi nanosí jídlo.Hned se také pustili do práce.Káceli.osekávali a lámali větvičky.větve i stromy,až se z nich pot jen lil.Ani se nenadáli a bylo pozdní odpoledne.Nanosili dřívi do domu,rozdělali oheň a čekali na kamarády.Jakmile přicházela tma,opět začala úzkost vzrůstat ale to už přicházeli ostaní s jídlem a novými zážitky.
Jen se trochu nasytili,zapoměli na strach a každý vyprávěl co za celý den zažil.Večer se přehoupl v noc a oni se opět uložili k spánku.Tak jim plynul den za dnem,všichni tam spokojeně žili,snažili se opravit a utěsnit okna před zimou,dělali si zásoby jidla a dřeva na horší časy,ale protože v kraji vládla chudoba,museli za potrvou dál a dál.Jednou,když se utrmácení kamárádi vraceli až k ránu s trochou jídla a těšili se na teplo a spánek,v domě na ně nikdo nečekal.V krbu byla tma a v místnosti zima a zlověstné ticho.Jenomže jak byli utrmácení a promrzlí,ani příliš nepřemýšleli ,zabalili se do svých hader a usnuli.Ráno je probudila zima.Divili se kam se poděli ti dva co se měli starat o dům a teplo.Zprvu se na ně rozzlobili,mysleli si že jim sebrali potravu a utekli pryč.Jenomže zásoby byli netknuté ale v místnosti byl strašný nepořádek.Oblečení,které měli ti dva na sobě,bylo roztrháno na cáry a rozmetáno do všech koutu.I dřívi u krbu bylo po celé místnosti.Okna i dveře znovu vytrhány a mrazivý vítr se proháněl po místnosti.Zprvu se trochu zalekli,ale když nenalezli,žádné známky toho,že by jim někdo ublížil na životě,uklidnili se a dali znovu do práce.Nic jiného jim také nezbývalo.Začínala zima a oni neměli kam se vrtnout.Nejdřív sesbírali dřívi,rozdělali oheň,utěsnili okna i dveře a pak se trochu najedli.Domluvili se že dnes půjdou za jídlem jen dva a dva zůstanou hlídat dům.Protože bylo k poledni a odpoledne se brzy stmíva,vrátí se co nejdřív a vnoci bude vždy jeden hlídat.Tak se taky stalo.Noc opět uplynula v poklidu a tak i den za dnem až kamáradi zapoměli na ostražitost.V domě zůstaval jen jeden a tři zbylí chodili za jídlem.Pomalu se přehoupla zima a hlásilo se jaro.Kamárádum už se omrzel život na jednom místě a domlouvali se na cestě která je čeká a kde se chtěli rozdělit jako jiné roky.A přišla poslední noc v domě.Ulehli poměrně brzy k spánku,aby ráno co nejdříve vyrazili na cestu.Mezi těmito čtyřmi otrhanci byl však jeden,nejmladší z nich,který nebýval vždy žebrákem.Jako dítě žil v krásnem domě a jeho otec býval zámožný kupec.Jenomže jednou vnoci jim dům někdo zapálil a v něm všechno shořelo jen chlapec si zachránil holý život.Protože neměl žádné příbuzné,zůstal na ulice a staral se o sebe jak uměl.Tak se taky potkal se žebráky a přidal se knim a u nich také vyrostl.Teď když nastala poslednínoc v domě a jeho čekala zase jen cesta bez domova začalo se mu stýskat a ne a ne usnout.Proto vstal ze země a šel ven.Procházel se kolem domu,hvězdy i měsíček mu svítil pod nohy a on vzpomínal na své dětství,kdy ještě žil otec s matkou.A tak noc ubíhala a přišla půlnoc.Najednou uslyšel strašné hučení,praskot,to jak se vylamovala okna .Dveře se rozletěli a v celém domě se naráz rozsvítilo.Zároveň spustila hlasitá ryčná hudba a odevšad byl slyšet huronský smích a hlasy jaby velké společnosti.Chlapec zprvu zůstal zaraženě stát a nemohl se ani pohnout,když však uslyšel bolestný křik svých kamarádu,popadl sekerku,která byla zaseknuta do kmene stomů,do druhé ruky si vzal silnou dlouhou větev a vběhl do domu.Ve dveřích uviděl hrůzný obraz.Uvnitř kromě kamarádu sice nikdo nebyl ale ozýval se odtud ryk,řev a smích a kousky toho co bývali kamarádi létalo po celé místnosti.Kusy masa ovšem mizeli ve vzduchu a na zem dopadaly jen cáry šatstva.Když už nebylo co trhat cítil,že se pozornost obrátila na něj a protože byl po zimě pěkně odpočinutý a plný síly,vrhl se dopředu s řevem a mával kolem sebe sekyrkou a kýjem.Nato zřejmě naše stvůry nebyly zvyklé,zvlášť když utržily sem tam ošklivou ránu .Mladík ucítil jak kol něj směrem ke dveřím a k oknům protahuje silný vír a lomoz ustává,jenže jak byl vráži vyběhl za nimi ven a pořád zuřivě kolem sebe bil,hlava nehlava.Vtom se ozvalo zaburácení ,praskot a potom jen spousta dýmu a prachu.Když se vše utišilo,prach se rozplynul a chlapec se vzpamatoval,na místě kde stál dům nezůstalo vůbec nic, místo zahrady se rozprostíralo krásné jezero a když se ohlédl za sebe stál za ním starý shrbený stařeček a pěkně se na něj usmíval.Potom mu podal ruku ve které držel hroudu zlata.Vem si to zlato statečný hrdino,zasloužiš si je.K čemu by mě bylo zlato stařečku,můj otec ho měl plnou truhlu a stejně nám štěstí nepřineslo.Já mám dvě zdravé ruce,potřeboval bych spíše práci a pak si vydělám i na trochu toho zlata.Stařeček rozvážně pokýval hlavou a pravil:vidím,že jsi nejen statečný,ale i moudrý a nebojíš se práce.To se mi líbí.Vezmi si mou hůl.Když s ní třikrát ťukneš o zem přenese tě do tvého domu,kde na tebe bude čekat čisté šatsvo a obuv a protože jsi se většinu života pohyboval v přírodě,bude ti patřit i kus lesa ve kterém ty budeš pánem.Teď už záleží jen na tobě jak budeš pilný a procovitý.Děkuji ti stařečku,ale mám ještě jeden dotaz.pověz mi co se stalo s mými kamarády?Vzali mne mezi sebe když mi bylo nejhůř a já jsem je teď nedokázal ochranit .
Ale zachránil jsi je chlapče.Nic se o ně neboj,ocitli se jen v jiné bohatší krajině,kde budou mít snažší živobytí.Je tam dost práce a také lidé tam žijí hodní.Pokude se dál budou chtít živit potulkou a žebrotou hlady neumřou a pokud budou chtít pracovat,budou se mít ještě lépe.Potom stařeček zvedl levou ruku a zmizel.Mládenec třikrát ťukl holí o zem a byl ve svém domě.Vše se skutečně stalo jak stařeček slíbil a z chlapce vyrostl zámožný a vážený člověk.Přikoupil další lesy,ve kterých hospodařil,oženil se a byl do smrti šťastný.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

HLOUPÝ HLOUPĚJŠÍ A NEJHLOUPĚJŠÍ

14. října 2009 v 22:33 | Ba.Ji

Hloupý,hloupěší a nejhloupější

V jedné malé vísce v domku po rodičích žili tři bratři.Ačkoliv byli již dlouho dospělí,rozumu měli dohromady, jako malé dítě.Podle toho jejich život také vypadal.Tomu nejstaršímu neřekl nikdo jinak než "ten hloupý",přesto že měl docela pěkné jméno.Jmenoval se Alfons,ten druhý se jmenoval Blažej a tomu neřekl nikdo jinak než "ten hloupější" a třetí byl pokřtěný Cyril,
ale všichni na něj volali "ty nejhloupější" a to vtom lepším případě.Tihle bratři neuměli číst ani psát a o počítání se raději ani nezmiňuji.
Chodili sice všichni tři do školy celých osm roků,jenže nejstarší vyšel ze třetí třídy,prostřední vychodil za osm roků jen dvě třídy a nejmladší,nejhloupější zůstal rovnou celých osm roků v první třídě,dál ho totiž paní učitelka nepustila,protože se nenaučil ani to co děti umí už když jdou do první třídy.Byla to zkrátka pěkná ostuda a jistě si každý dokáže představit takového
čtrnáctiletého kluka jak si jde do školy s prvňáčkama ,nebo druháčkama,nebo v tom lepším případě s třeťáčkama a s nimi sedí v lavici a když ho paní učitelka vyvolá třeba k tabuli a dá mu vypočítat ten nejjednodušší příklad,tak on to neumí a ani se nezastydí.Samozřejmě,že byli všem dětem pro smích .Ale když konečně vyrostli a byli dospělí,zemřeli jim náhle oba rodiče a oni se museli postarat o sebe sami.Rodiče jim zanechali malý domek se zahrádkou a kouskem políčka za chaloupkou.Ve chlívku rostlo a tloustlo prasátko a ve stáji bučela pěkná kravička.Chlapci pracovat uměli to se jim nedá upřít a práci měli pěkně rozdělenou.Hloupý se staral o políčko,hloupější o kravičku a nejhloupější o prasátko.Hloupý se od jara do podzimu lopotil venku,oral sil,sadil,okopával a sklízel úrodu,zato v zimě měl pohodičku,jen se válel a lenošil.Zatím ti dva bratři,kteří měli na starosri dobytek,se celý rok nezastavili.Zvířátka musela každý den alespoň dvakrát dostat krmení,museli jim čistit stáj a chlívek,kravička
se musel podojit a tak to chodilo v zimě v létě.Jednou v zimě,když se právě hloupý celý den válel se ten hloupější zamyslel až se mu na čele vytvořila hluboká vráska a povídá,bratře jak to přijde,že my dva se od rána do večera honíme a ty se celé dny jen válíš?A nejmladší se také zamyslel a přidal se ke svému bratrovi:také se mi zdá,že vždycky,když já pracuji u našeho prasátka,tak ty se doma cpeš jídlem a ležíš na lavici u kamen.Hloupý nad tím také chvíli přemýšlel a pak povídá,sám se tomu divím,ale odpovědět vám nedovedu.Taková odpověď hloupějšímu a nejhloupějšímu stačila a šli si každý po své práci.Druhý den,když oba mladší bratři zase dokončili své povinnosti a vrátili se unavení a vymrzlí do chaloupky,našli znovu hloupého za pecí s velkou plackou a hrnkem smetany v ruce,jak se spokojeně cpe a usmívá.Hloupější se zase dlouze zamyslel a povídá:Jak to přijde bratře,že zatím co my dva se celý den lopotíme a zmrzáme venku,ty se jen válíš a ujídáš naše zásoby?Ba,ba také se tomu divím,přidal se nejhloupější.Hloupý chvíli přemýšlel kroutil hlavou ,očima a pak se šťastně usmál a povídá: Už to bratři mám,ono to bude asi tím,že já jsem nejstarší a ti nejstarší vždycky umírají dřív než ti mladší a to znamená,že jsem asi mrtvý. Když to hloupější a nejhloupější slyšeli ihned se dali do hrozného pláče a naříkání .Mezi tím hloupý usnul a vůbec se nestaral o žal těch dvou.Vždyť to také byl výkon,přijít na to proč on nemusí pracovat a oni ano.Když se mladší a nejmladší vyplakali usnuli.Jenže ráno se hloupější probudil ještě před svítáním a něco mu stále vrtalo hlavou.Přece když bratr je po smrti musí se to někam hlásit.Vzbudil nejmladšího Oblékli si sváteční černé šaty a vydali se na úřad hlásit,že jim umřel bratr.Úředník je vyslechl nasadil smuteční výraz,vypsal dotazník což ovšem nebylo zrovna lehké,protože dovědět se rozumnou informaci od těch dvou trulantů byl téměř nadlidský výkon.Když bylo všechno sepsáno,chtěl aby mu bratři dokumenty stvrdili svými podpisy.Nejdřív nechápali,co po nich ten člověk vlastně chce,ale nakonec napsal hloupější dva křížky a nejhloupější tři a odešli spokojeně domů.Tam našli hloupého jak se zase cpe jídlem a tváří se blaženě.Bratři ho uklidnili,že zařídili co měli a že pohřeb bude jak má.Mezitím se na úřadě rozjel kolotoč,protože všichni bratry znali a věděli jak jsou hloupí.Proto se na radnice rozhodli že všechno kolem pohřbu zařídí sami a obec vše uhradí.Nastal den pohřbu.Sousedi litovali tyto nešťastníky a domluvili se,že na poslední cestě hloupého doprovodí.Svátečně se všichni oblékli a pohřební průvod s rakví se vydal k domku,kde nebožtík strávil celý svůj život. Nejhloupější Cyril se právě díval z okna a když uviděl průvod honem svolal bratry a všichni tři vyběhli před dům,přivítat sousedy jak se sluší.Jenže ti když uviděli Nejstaršího Alfonze zůstali ustrnule stát a jen se trochu vzpamatovali s hrůzou se rozprchli na všechny strany a volali ,zachraň se kdo můžeš on nás trestá za to že jsme se mu celý život smáli,teď se vrátil z onoho světa a zle se nám pomstí.Bratři udiveně zírali,co se to děje a když viděli tu hrůzu v očích sousedů,dali se na uprk také a to směrem do vsi,kam prchali ostatní,Neartikulovaně křičeli a vyli.To hrůznou scénu ještě znásobilo.Nakonec se lidé dostali ke svým domovům a jeden po druhém zabíhali dovnitř a zabouchli dveře.Naši tři hlupáci zůstali venku sami a o to větší měli strach,protože pořád nevěděli,kdo je honí.Hledali,kam by se mohli schovat až doběhli k úřadu.Rychle za sebou zabouchli dveře a vydali se známou cestou za úředníkem s kterým si tak pěkně porozuměli minule,když hlásili odchod nejstaršího bratra.Úředník seděl důležitě za stolem a vážným hlasem se zeptal proč přicházejí.Hloupý se chvíli rozhlížel a pak začal vysvětlovat co se jim přihodilo,jak sousedé vyděšeně prchali před neznámou příšerou a oni,aby je nesežrala utíkali také,jenže všichni se zavřeli doma a nikdo je nepustil dovnitř.Proto se schovali v prvních dveřích,které byly otevřeny.Úředník se vyděsil.Zamkli jste za sebou ty dveře?Ne,to nás nenapadlo odpověděl nejstarší.Úředník se zvedl a pomalu s obavami šel zamknout dveře a naši bratři šli rovněž za ním.Úředník opatrně vystrčil hlavu aby se rozhlédl a naši výtečníci také.K úřadu se ale blížili teď již uklidnění sousedi aby úřad sjednal pořádek a zrovna když úředník vystrčil ze dveří hlavu a bratři se tam natlačili s ním, lidi znovu popadla hrůza,protože si myslili,že zlé mocnosti už mají úředníka a v panice se opět s křikem rozprchli.Úředník,když viděl že lidé prchají a s hrůzou ukazují na dveře,kde zrovna stojí,na nic nečekal a dal se do běhu a křiku také.Naši bratři,však už byli unavení a tak zůstali v úřadě a čekali až se někdo vrátí aby jim řekl,jestli už je venku bezpečno a jestli už mohou domů.Ale protože hrůza ze strašidla,vlastně hloupého o kterém si mysleli,že je mrtvý a teď se jim přišel pomstít,byla tak velká,že už se nikdy nevrátili a milý bratři tam na tom úřadě čekají dodnes. A možná tam i pracují.







a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Zimní pohádka pokračování

21. března 2009 v 11:09 | Ba.Ji
Najednou se na nádvoří zámku tyčil obr,který dosahoval až k oknům zámku a ta byla pěkně vysoko.Z jeho obličeje šla hrůza a děs.Měl dvě velké oči a nad nimi uprostřed čela ještě jedno menší ale zato celé krvavé.Po stranách těla měl dvě ruce,ale z hrudí vyrůstala třetí ruka s obřími pařáty.Nohy byly také tři a každá směřovala na jinou stranu.Jeho ústa byly velká,křivá a plná velkých ostrých a zažloutlých zubů.Zato nos byl tak maličký,že se skoro ztrácel v tom obrovském obličeji.Královnu zachvátila taková hrůza,že omdlela jen se na ni ta stvůra podívala.Ale pan král byl statečný,jak se na krále patří a zeptal se tichým hlasem.Kdo jsi a co si přeješ?Obr se podivně usmál a odpověděl hlasem z kterého by hrůzou zamrzla i vařící polévka v hrnci.Říkají mi Drobínek a rád bych se u vás najedl a ohřál.Tak pojď dál pozval ho král,najíst ti dáme ale u nás se neohřeješ.Tady je jak jitě víš zimní království a všude tu vládne jenom zima a to i unás na zámku.My s královnou jsme již také z té zimy unavení,jenomže je to naše království a tak to také zůstane.Drobínek se rozhlédl,rozpažil na chvíli ruce,trochu se zmenšil aby mohl projít dveřmi a vešel do zámku.Král zatím zvedl bezvládnou královnu a odnesl ji do jeji komnaty.Tam ji uložil na lůžko a přikázal komorné aby z ní nespustila oči a jakmile se probere,ihned mu dala vědět.Komorná sice králi vše slíbila ale věděla ,že dokud bude na zámku ten netvor,neopustí komnatu ani na okamžik.Mezitím si drobínek sedl na jednu královskou židli,jenže ta se pod ním rozpadla a tak zkusil druhou,třetí až je polámal všechny.Tak se tedy usadil na zem a čekal.Pan král zatím svolal kuchaře sloužící a přikázal jim přinést všechno jídlo,které unesou aspoň před dveře.Potom otevřel dveře a pobídl Drobínka ať si poslouží,co hrdlo ráčí a Drobínek jedl a cpal se a pil až za dveřmi nezůstal ani drobeček.Král spráskl ruce,když viděl kolik se toho do jeho hosta vešlo a Drobínek mu s úsměvem řekl.Vidíš a právě proto mi říkají drobínek,protože po mně nezůstává ani drobínek.Lidé se mě bojí ale ne pro to,že tolik sním ale proto jak vypadám a všichni předemnou zavírají dveře.Já nejsem zlý ale když už dlouho nedostanu nic k jídlu,tak musím rozbít dveře,někdy spadne i celý dům abych se k jídlu dostal a to pak sním co vidím a není to vždy jen dobrota.Ale ty jsi byl statečný a hodný a proto bych ti rád udělal taky radost a ubohé královně,kterou jsem tak vyděsil také.Přej si nějaké přání a já pokud bude v mé moci ti ho splním.Král se zamyslel a potom požádal Drobínka ať chvíli počká.Odešel do královniny komnaty a královně,která se právě probírala všechno pověděl.Královna vstala a šla se svým králem k Drobínkovi.Když se na něj podívala,znovu se ji začala podlamovat kolena,ale vydržela a vyřkla jejich společné přání.Přáli by si aby občas na jejich království zasvítilo slunce o kterém tolik četli ale nikdy ho na vlastní oči neviděli.Drobínek řekl,že to pro něj nebude žádný problém a od té doby na zimní království vždy šest měsíců v roce svítí sluníčko a šest měsícu tam panuje jejich zimní tma.Od té doby král i královna pookřáli a v době kdy svítí sluníčko na jejich zemi jsou šťastní a veselí a v době kdy je slunce pryč pořádají alespoň hostiny a bály,a vzpomínají a těší se spolu se svými poddanými na sluníčko a také na Drobínka,kterému je už kdoví kde konec,ale který jim k tomu všemu pomohl.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Zimní pohádka

20. března 2009 v 18:14 | Baji
Zimní pohádka
Na zimní straně našeho světa se rozkládalo velké zimní království a
v něm panovali zimní král a zimní královna.Oba byli pěkně urostlí
,krásní a bohatí.Jenomže byli pořád zachmuření a smutní.
Nikdo nevěděl jak jim pomoci.Jejich poddaní je oba milovali,neboť vládli
spravedlivě a nikdy nikomu neublížili ale co naplat královna chodila po svém
studeném zámku jak tělo bez duše a král se nikdy ani neusmál.Jednou v
noci se ozvalo venku před zámkem strašlivé vytí a kvílení až v žilách
tuhla krev,královna celá vyděšena vzbudila krále a ten poslal své
sloužící aby se šli podívat,co se to tam děje.Jenže ti byli tak
vystrašení,že se nechtěli hnout z místa a naopak se snažili ukrýt za
závěsy,které visely až k zemi.Vtom se také ozvalo hromové burácení
na vrata a panu králi nezbylo,než se jít sám podívat,co se
děje.Královna se také rychle ustrojila a šla se svým králem aby
tam nemusel sám.Panu králi se to sice nelíbilo ale královna nedala
jinak.Opatrně nakoukli špehýrkou a u vrat docela u jejich okraje se krčil
malý do hader zachumlaný mužíček.Byl tak maličký,že by ho i šestileté dítě
přerostlo,ale sílu kterou bušil na vrata měl obrovskou.Král protože měl rád
lidi, ihned vrata otevřel.Ta se rozlétla,zapraskala a v mžiku z nich zůstala jen
hromádka třísek.Mužíček se hrozivě zasmál,rozpažil ruce a začal růst.
Rostl a rostl až byl větší než královna a za chvíli přerostl i krále
a pořád ještě se zvětšoval.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

O mořských prasátkách

5. února 2009 v 16:30 | Ba.Ji

O mořských prasátkách

Kdysi dávno, když na celé naši planetě bylo skoro všude jenom moře a oceány,
a všechno živé se nacházelo ve vodě a pod vodou, žila tam mimo jiné i mořská
prasata.
Byla velká, tlustá, zlá a hloupá.
Hlavně byla hrozně žravá a lakomá,prot je také nikdo neměl rád.
Vždycky když některé ze zvířátek si pozvalo na návštěvu své přátele a přichystalo
jim hostinu, přihrnula se tam prasata a všecko jim sežrala a co nestihla sežrat
aspoň poničila.
Zvířátka byla z toho hodně nešťastná a šla si stěžovat k pánu a vládci moří.J
Jmenoval se Posejdon a byl velmi přísný, ale spravedlivý.
Vládl všemu živému i neživému ve vodách.
Posejdon zvířátka vyslechl a aby mohl spravedlivě rozhodnout,
pozval si také mořská prasata.
Ta se samozřejmě vymlouvala, že to není pravda,ž e je
ostatní zvířátka nemají ráda a že jim závidí.
"Copak vám závidí"?Zeptal se Posejdon.
No , no ,koktala prasata protože si nemohla hned na nic vzpomenout.
"No přece, že jsme tak velká, krásná a chytrá", řeklo jedno z prasat a ostatní mu přikyvovala.
Pán a vládce moří už měl jasno ale chtěl dát ještě prasatům možnost,a by ukázala i své lepší
stránky povahy,p rotože se mu nechtělo věřit, že by byla jen a jen špatná.
Přikázal jim proto aby se vrátila mezi ostatní živočichy v moři a pokusila se aspoň týden žádnému
znich neublížit a nenazlobit je.
Prasata se vracela domů a hned cestou potkala mladé mořské koníky.
Nejraději by je snědla za živa ale proto, že se bála hněvu Posejdona,
tak je lespoň nabrala svým velkým rypákem a mrštila jimi o skálu.
Koníčci se značně potloukli a celí bolaví a uplakaní připlavali domů.
Rodiče byli rádi,že je prasata nesežrala a tak jim přikázali aby se jim vždy snažili vyhnout.
Jenže naše milá prasata ještě cestou rozmetala skálu,kde měl domov starý kanic.
To je ryba, která žije osamotě a ve tmě.
Potom jedno z prasat kouslo delfína do boku a nakonec rozbili jen tak pro zábavu celý korálový
zámek, kde žila krásná mořská panna.
Posejdon, protože sledoval cestu prasat,t o všechno viděl a hrozně se na ty nestvůry rozzlobil.
Když se pán moří rozzlobí, strhne se na moří obrovská bouře,v lny jsou velké jako hory,
vítr je tak silný, že láme skály a moře hučí víc než kdyby se zřítil celý svět.
V tomto svém hněvu proklel Posejdon prasata a vyhnal je z moří ven.
Ale proto, že byl spravedlivý, nenechal prasata, která by na souši nepřežila, zemřít ale
proměnil je v malé chlupaté tvorečky, kteří nemohou nikomu ublížit a aby nebyli tak žraví
přizpůsobil je tak,ž e se budou živit jen mořskou trávou, jinýma rostlinkama a semínky.
Dostali krásný kožíšek, aby jim na zemi nebyla zima a byli tak roztomilí, že si je musel každý,
kdo je jednou viděl oblíbit.
Prostě pravý opak těch původních mořských tvorů.
A tak milá mořská prasátka žiji na zemi mezi námi dodnes a my jim někdy říkáme morčátka.
Lidé si je kupují v obchodech, doma je hýčkají, děti je mají rádi, starají se oně a všichni jsou
šťastní.
Nikdy by nikdo nepoznal, že v minulém životě to byla ta zlá ošklivá prasata.
A neví to ani tato zvířátka.




a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Zlotránek

17. září 2008 v 18:34 | Ba.Ji
Zlotránek


V jedné chaloupce, na samém konci světa , žili dědeček s babičkou a ti byli úplně sami.
Neměli děti, které by je navštěvovali, neměli ani žádné příbuzné, ba dokonce ani žádné
sousedy, s kterými by si mohli posedět a popovídat.
Na jaře,v létě a napodzim to tolik nevadilo, protože bylo dost práce venku na políčku a v lese.
Když chystali dříví na zimu a sbírali lesní plody, houby a bilinky na čaje a lektvary, sadily a sklízeli zeleninu
a ovoce, aby bylo v zimě co jíst.
Ale když nastala zima, bylo smutno.
Po celé měsíce neviděli živáčka, jen pár ptáčku na krmítku.
Venku se taky nedalo dlouho vydržet kvůli mrazům, které panovaly po celou dobu .
A tak seděli v chaloupce, topili v kamínkách a snili o tom,
jaké by to bylo, kdyby měli alespoň jednoho malého synáčka, který by byl chytrý a šikovný,
který by jim pomáhal a obveseloval je za dlouhých večerů.
Jednou, bylo to před vánocemi, babička zadělala těsto na vánočku a když ji upletla a dala péct,
všimla si, že v míse ji zůstalo ještě těsto.
Chvíli nad tím kroutila hlavou ale pak se chopila těsta a válela ho, vykrajovala
a modelovala, až se na vále objevil malý , těstový chlapeček .
Babička ho rychle potřela máslem a šup s ním na pekáč a rychle upéct.
Když bylo těsto upečené, udělala babička panáčkovi očka ze dvou kuliček usušených borůvek,
pusinku z půlky jahůdky a tvářičky mu potřela červenou zavařeninou.
Nakonec mu udělala vlásky z cukrové polevy a panáček byl jako živý.
Chvíli se z něho s dědečkem radovali a pak šli spát.
Ráno, když babička vstala, spráskla ruce.
V chaloupce byl neuvěřitelný nepořádek.
Všechny věci, které nebyly přibité, byly převrácené, rozsypaná mouka, bylinky,
rozházené oblečení babičky a dědečka.
Babička jen kroutila hlavou, nad tou pohromou a honem budila dědečka.
"Dědečku vstávej, měli jsme tu asi zloděje."
Jenže venku ve sněhu nebyla ani jediná stopa.
Kroutili nad tou záhadou oba hlavou ale nezbylo jim než uklidit všechen ten
nepořádek a když už byli skoro hotovi, narazil dědeček na spícího malého chlapečka, který se
nápadně podobal tomu babiččinému z vánočkového těsta.
Měl bílé vlásky, červené tvářičky a modrá kukadla,j ako dvě borůvky.
Když se nad ním oba překvapení staroušci skláněli. rychle vyskočil, div je neporazil a honem
se začal rozhlížet a mračit.
"Kde je ta hromada,co jsem si tu tak pracně vyrobil?"
"Co jsta s ní udělali?"
Začal vykřikovat slabým hláskem.
"Kdo jsi a kde se tu bereš maličký"?
Ptala se babička.
"Jsem přece váš malý synáček a jmenuji se Zlotránek.Včera jste
si mě přáli a vyrobili z těsta a tak jsem tu a budu s vámi bydlet"!
Dědeček s babičkou se zaradovali, že už nebudou tak sami ale bylo jim divné,
proč ten Zlotránek udělal v chaloupce takový nepořádek.
Hned se ho na to, také zeptali.
"No proč, proč, pro slepičí kvoč", odpověděl Zlotránek a hned
hodil na zem porcelánový hrníček ve kterém babička připravovala čaj.
Čaj se samozřejmě rozlil a hrneček praskl.
Zlotránek se jen spokojeně usmál a rozhlížel se co by ještě provedl.
"Zadrž, zadrž, vykřikl dědeček i babička zároveň.
To nám nemůžeš ničit naše věci.Musíš být opatrnější."
"Já nic nemusím, já si budu dělat co budu sám chtít" a vyběhl ze světničky.
Babička s dědečkem se po sobě udiveně podívali ale co mohli dělat.
A tak tam se Zlotránkem žili a ten jim připravoval né radosti,
ale samé starosti a samou práci.
Hned vrazil do dědečka, když nesl dříví a ten spadl,
poranil si nohu a dřevo se mu rozsypalo po celé světnici,
hned zase rozbil džábenek s medem na celou zimu,takže babička s dědečkem
neměli čím sladit a zbytek zimy museli vydržet bez slazeného čaje a jkaše.
Nebo roztrhl peřinu,t akže se peří sypalo po celé místnosti a jiné neplechy prováděl.
Prostě škodil kde se dalo a oba staroušci už byli tak unavení a vyčerpání, že neměli sílu se ani
zlobit.
Konečně zima skončila a bylo jaro, jenže to bylo ještě hůř.
Zlotránek přez zimu vyrostl a byl už větší než babička .
Jednoho dne, když se vraceli z políčka, našli chaloupku zabedněnou a za oknem
se jim Zlotránek vysmíval a volal na ně že budou žít venku.
Co mohli dělat. ,
Ustlali si za chaloupkou na mezi a tam prožili jaro , léto i podzim a dál pracovali a sháněli zásoby na zimu.
Také dřeva si nařezali a naštípali hromadu, ale když přišli podzimní plískanice, bylo zle.
Dědeček začal pokašlávat a chřadnout a také babička se celá choulila a byla už úplně maličká
a hubeňoučká jako věchýtek.
Oba věděli, že když je Zlotránek nepustí brzy do chaloupky, že tady bídně zahynou.
A už opadalo listí ze stromu , ráno začal poletovat první sníh a dědeček byl natolik zesláblý a prokřehlý, že už ani
namluvila,
Bbabička se rozhodla rázně zakročit.
Zabouchala z posledních sil na dveře chaloupky a zavolala Zlotránkovo jméno.
Ten se mrzutě přišoural ke dveřím otevřel je a zakřičel na babičku.
"Co tady chceš? Proč mi boucháš na mé dveře? Kdo tě sem volal"?
Babička se teď ze samého zoufalství nad svou a dědovou situací z posledních sil rozzlobila a na Zlotránka se obořila "okamžitě nám otevřeš naši chaloupku a pustíš nás s dědečkem dovnitř! Není to tvoje chaloupka ale naše, nemáš
tady vůbec co poroučet a jdi si odkud jsi přišel. Nejsi vůbec náš synáček , protože nám jenom ubližuješ."!
Zlotránek se tak rozzlobil, že začal křičet a mlátit kolem sebe , běhat nejprve po domečku, pak vyběhl
i ven a hnal se přímo na babičku, jenže ta hbitě uhnula na kraj a protože jak už jsem řekla nazačátku
stála chaloupka na samém konci světa, Zlotránek se v té rychlosti nedokázal včas zastavit a zřítil se
dolů a zmizel navždy ze světa.
Babička vzala dědečka a vrátili se domů do chaloupky, navařili si plnou
konvici bilinkového čaje, osladili medem, který jim v létě nasnášely včeličky,
k tomu si otevřeli ostružinovou zavařeninu, vlezli do svých teplých postýlek a dva dny prospali.
Po těch dvou dnech se oba probudili jako znovuzrození.
Odpočinutí, uzdravení a šťastní, že jsou zase doma ve své chaloupce.
A i když měli hodně práce s uklizením všeho toho nepořádku a škod, které jim tam Zlotránek zanechal,
všechno zvládli a žiji si tam dodnes spokojeně.
Jenom před vánocemi, když babička peče vánočku si oba vždy vzpomenou na Zlotránka .
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

O DRAKOVI

4. září 2008 v 16:19 | Ba.Ji
Ba.Ji O drakovi pro Markétku

Daleko, za všemi horami a řekami, žil jednou strašný čtyřhlavý drak.
Ten drak sežral všechno na co přišel.
Bylo mu jedno jestli je to urozená princezna, nebo jen prostá děvečka,
princ nebo chuďas, babička nebo dědeček.
Prostě kdo se mu připletl do cesty, toho snědl.
Podle toho také vypadal .
Byl obrovitánský , strašně tlustý a protože měl malý mozeček obalený vším
tím sádlem, byl také pěkně hloupý.
Ovšem kam ten drak zavítal tam šla z něho hrůza, Právě proto, že byl tak žravý
a přitom obrovský, takže ho nikdo nepřemohl.
Na jiném konci zeměkoule žila malá holčička Markétka.
Byla moc hezká, měla dlouhé vlasy až do pasu v barvě mléčné čokolády,
které voněly po bylinkách, velké oči v té samé barvě, krásné bílé zoubky, které
vždy když se usmála zářily jako perličky.
Tak bílé byly proto, že si je Markétka pravidelně čistila .
A byla také velmi hodná a chytrá.
Tuto holčičku si jednou ráno vyhlédl drak, když se poohlížel po malé snídani.
Markétka šla zrovna sama do školy,
Vesele si vykračovala a už se těšila na své kamárdky, když se najednou nad
ní objevil stín a když se podívala nahoru uviděla obrovského draka, jak se k ní
blíží.
Hrůzou strnula a vzpoměla si na to, co se o drakovi vypráví , a že před ním není
záchrany.
Už,už se chtěla rozplakat, když vtom si všimla v břehu potoka, kolem kterého právě
šla, velkého kamene a pod tím kamenem byla mezírka tak akorát pro to aby se tam
schovala jedna malá holčička.
Ryhle tam vklouzla a s hrůzou čekala co se bude dít.
Drak samozřejmě viděl kam se Markétka schovala a nebylo pro něj nic lehčího,než si
ji jedním pařátem vytáhnout, jenže to by musel usednout na zem a tam by byl hodně
zranitelný.
To moc dobře věděl. Proto se rozhodl, že holčičku vyláká ven.
Tím nejpříjemnějším hlasem, jakým uměl vyloudit, ji volal, ať vyleze,ž e ji snese modré z nebe,
sliboval ji hračky, pamlsky, sliboval ji, že se ním proletí nad krajinou a potom ji přinese zpátky,
že ji dá krásné šaty, a nevím co ještě.
Jenže Markétka se mezitím uklidnila, když poznala,že na ni drak nemůže a začala přemýšlet,
jak se ho zbavit. A to jednou provždy.
A protože byla chytrá, hned ji také napadla výborná myšlenka.
"Víš milý draku , já se stebou ráda proletím, ale protože jsem jenom člověk a ktomu ještě dítě,
nemohla bych nad zemí dýchat a proto potřebuji, abys vzal pytel, zaletěl na ten vysoký kopec,kde jsou takové bílé velké vrtule a tam do toho pytle nabral co nejvíc toho větru, který ty vrtule vyrábějí .
Ten je totiž kouzelný a s pomocí toho větru budu lítat a ještě pěkně vyrostu".
Drak se zaradoval , jak nad Markétkou vyzrál, vzal pytel a těšil se že bude mít k snídaní
tak mladé masíčko a to ještě, pořádný kus.
A už letěl k vrtulím, byly to větrné elektrárny, ale to ten hloupý drak
samozřejmě nevěděl.
Když tam doletěl otevřel pytel a přiblížil se co nejvíc k lopatkám
vrtulí, aby byl vítr co nejčerstvější,
Jjenom se přiblížil mezi ně, už se ozvalo šmik, šmik, šmik, šmik,
čtyřikrát a drak přišel o všechny hlavy a bylo po něm.
Celý kraj a celá země si oddechla a všichni obdivovali malou, kurážnou holčičku, která zvítězila svou chytrostí nad drakem.
A když vyrostla, stala se v té zemi královnou.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist
 
 

Reklama