Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Strašidelné povídáni Ba.ji

Naposled "Konipas"

10. července 2016 v 15:00 | Baji
Ještě jednou, naposledy o "našem" konipasovi!
Protože útoky nepřestávaly a my se chtěli vyspat, musela jsem něco udělat!
Na okno jsem nalepila černé, velké dravce z igelitu.
Konipásek si je prohlížel ze všech stran, z vrchu, ze spodu, oblétával je až do večera
a pak zřejmně spokojený, odletěl.
Hned ráno od půl šesté začal s nálety a vydrželo mu to až do osmi hodin, dokud jsme nevyšli ven!
Tak manžel večer po našem odjezdu, vytáhl starou záclonu a celé okno s ní pokryl - z venku.
Konipásek opět přiletěl na výzvědy a vyzkoušel si, jak se dostat k oknu.
Manžel tedy záclonu umístil asi deset cm před okno a otvory zakryl, jak dole , tak nahoře.
Ráno chvíli klid a pak ten ťulík našel otevřené okno v podkroví a aby nepřišel o natlučené bříško,
sedl si na jedno křídlo a proti druhému se vrhal. Zřejmě z toho neměl až takový požitek,
protože potá slétl dolů, na auto, která stojí pod stříškou u pergoly, vecpal se mezi zaklapnuté
zrcádko a kapotu, nějak se tam zapřel a vytrvale bušil alespoň do zrcádka.
Duté rány nakonec stejně manžela vyhnaly z chalupy. Na okénku i na kapatě zůstal mastný flek.
Další den zrcádko odklopil, a miláček si sedl na okraj a pohodlně si ťukal a ťukal.
Takže, teď je zrcádko zakryté látkou, okno zahalené do záclony zvenčí a my máme klid!
Konečně jsme se zbavili konipase! Tedy aspoň doufám, že nás již terorizovat nebude!
Když manžel zakrýval okno, pták běhal po stříšce přístřešku z jednoho konce na druhý a
nadával jak "špaček".
Já zatím přemýšlela, zda se obrátit na ornitologický svaz, aby nám poradili, jak vypudit
konipase bílého. Jak na kunu, či plcha už víme, ale pták, to je něco zcela jiného!!

Nálety konipase pokračují.

23. června 2016 v 15:09 | Ba.Ji
Konipas si prostě nedá pokoj!
Neustále nalétává do okna a otlouká si tělíčko.
Manžnel se ani jeden den nevyspí !
Minulý pátek jsem na okno nalepila dvoustranu Penny nabídky
na kažýdou tabuli okna. Sice bylo v místnosti málo světla, ale krom soboty, kdy to párkrát zkusil i
přes noviny, dal pokoj!
Neděle, pondělí, úterý, paráda ticho a klídek.
Pak jsem ale noviny sundala a umyla okno.
Konipas se mohl ráno zbláznit!
Nalétával do obou tabulí, třískal s sebou, bříškem, bokem, jak mu to vyšlo.
Dnes začal v půl šesté a s malýma přestávkama pokračoval až do půl osmé,
kdy manžel natočil lampičku do okna a rozsvítil. konečně ticho!!
Já na něj z postele mávala, manžel mával rukama, ale vůbec ho to nevzrušovalo.
Jen jednu chvíli pro něj přiletěl jiný konipas, něco na něj křičel, pak si sedl naproti
němu, na vistarii a pak oba odletěli .
Okamžitě jsem usnula, asi na deset minut a pak tu byl zpátky!
Nalétává i z protější střechy přístavku, který je tak osm metrů
od okna, takže tam nic nemůže vidět, přesto se vrhá na sklo, jak smyslu zbavený!
Ostatní okna ho ale nchávají lhostejným.
Je to opravdu záhada !
Buďto jsem nenormální já, nebo on!
Ale každopádně se brzy stanu! ( myslím nenormální)

Další záhada na chalupě!

11. června 2016 v 16:48 | Ba.Ji
Už asi před měsícem si manžel stěžoval, že ho každé ráno kolem půl
šesté budí konipas.
Pták konipas bílý, který se posadí na větvičku popínavé růže a klove do okna.
Vydrží tak třeba minutu a odletí.
Ale provádí to pravidelně každé ráno!
Nalepila jsem přímo na sklo barevné pentličky, konipasovi to nevadilo!
Manžel nastrkal zápichy s lesklýma , barevnýma okrasama, z vánočních truhlíku.
Konipas nic.
Tak jsme ostříhali větvičky růže a z druhé strany okna, vistárie, aby se tam nemohl posadit.
Konipas nic!
Posadí se na silnou větev, dál od skla, otočí se rozlétne a narazí nožkama a tělem na sklo.
Opět usedne zády k oknu, otačí se a bum!
Pokaždé tak desetkrát za sebou a odletí.
Jenomže tentokrát se už vrací několikrát během rána.
Dnes třeba začal o půl páté, potom po hodince a pak ještě v devět hodin znovu.
V deset , to jsem seděla venku u kávy, to zkusil znovu a než jsem ho stihla vyfotit , odletěl!
Co asi chce?
Manžel tvrdí, že je to bývalý majitel a chce se dostat do chalupy!
Protože včera, když nalétával na okno, manžel vyšel ven a ptáček seděl před síťenými dvařmi a koukal na něj!
Chalupa byla kdysi součast velkého statku, který vlastnila německá rodina, před vysídlením.
Ze statku už zbyla sice pouza tato budova, která snad bývala na kočáry a postroje a kterou
jsme zachránili za pět minut dvanáct, před spadnutím.
Je stará přes sto let!
Takže její majitel už bude dávno po smrti a teď se chce podívat co je s jeho majetkem!?


Povedlo se to jen částečně!

A zase tady straší?

9. června 2016 v 14:46 | Ba.Ji
Na chalupě nám asi zase straší!
Včera odpoledne mi venku zvonil telefon. Manžel! Poznám to podle melodie!
I když se můžu ukřičet, nikdo se mi nehlásí.
Volám zpět, nikdo nebere.
Trochu se bojím, přece jen je tam muž sám, co když se něco stalo?
Asi za hodinku se dovolám a ptám se ho, proč mi volal?
"Já jsem nevolal, já jsem sekal trávu za chalupou a telefon byl doma!"
"Ale když už o tom mluvíš, když jsem šel domů, slyšel jsem bouchnout uvnitř
dveře a potom tvůj hlas!"
Prošel jsem celou chalupu a nikde nikdo!"
Večer mi to nedalo a volám pro jistotu znovu.
Manžel je v pořádku, ale konečně přiznal, že tam asi opravdu straší!
Když se šel koupat, byly páčky na bateriich otočeny na doraz - u umývadla na
studenou a u sprchy na horkou!
Někdo, nebo něco nám tam čas od času trochu zlobí! Nevím, proč nemá klid a nevím, co po nás
chce? Zatím neškodí, jen se občas přihlásí!
I proto asi mám tu chaloupku tak ráda, je tam tajemno až strašidelno, ale jen maličko.

To byl sen!!?

20. srpna 2014 v 15:26 | Ba.Ji.
Včera jsem nemohla usnout a když konečně kolem druhé hodiny po půlnoci se mi zavřely oči, zdál se mi hrozně podivný a dlouhý sen.
Šla jsem navštívit svou sestřičku, která mi před rokem a čtyřmi měsíci umřela.
Cesta byla ošklivá, stmívalo se, pršelo a zároveň to namrzalo, všude byla nabouraná auta.
Konečně jsem došla na místo. Předemnou se tyčila vysoká stěna a dva muži, kteří tam čekali, mi řekli, ať se pevně chytím lana, vysícího z vrchu.
Něco mně vytáhlo nahoru, na zeď, a já po chvíli uviděla malou plošku, na kterou jsem přelezla.
Z ní pak už vedla chodba a tam na mne čekala moje sestra. Byla smutná a vůbec neměla radost, že mně vidí.
"Proč jsi přišla?" Ptala se mně.
"Chtěla jsem tě vidět, když jsi tady tak dlouho." ( měla být na léčení asi)
"Neměla jsi sem chodit a vyřiď všem, že se mám dobře a ať za mnou nikdo nechodí!" To mi řekla a za celou dobu se vůbec neusmála, nezlobila se, jen byla smutná.
"Jak se teď dostaneš domů? Vždyť už je večer! A tady po cestě sama jít nemůžeš, je to strašně nebezpečné!"
Vtom se tam ale objevila nějaká žena a řekla mi, že mně sveze do Hradce Králové, za sto korun. Proč zrovna tam, mi není jasné.
Souhlasila jsem a rozloučila se sestrou. Chladně, jen ahoj, ahoj.
Potom jsem se potřebovala dostat dolů, byla tam zase ta vysokánská zeď a já měla sjet po takových hadičkách, jaké bývají u kapačky. Dvě, po každé straně jedna, se měly překřížit a po té prostřední, jsem měla sjet.
Nakonec se mi to povedlo, i když se přetrhla, ale byla jsem už kousek nad zemí.
Tam se zase objevila moje sestřička a znovu mi zopakoval, ať všem řeknu, že ji nic nechybí a že za ní nemá nikdo chodit.
"Ani ty už sem nechoď!"
Pak jsem nasedla do divného auta, který měl předek i zadek krytý kapotou a mezi tím bylo asi osm sedaček, bez střechy.
Jeli jsme do Hradce Králová, a já přemýšlela, jak se teď v noci ztama dostanu domů - 200 km?
Naštěstí jsem se vzbudila dřív, než jsem to vyřešila. Ale celý den se mi ten sen honí v hlavě. Kde jsem to byla, že bych na krátkou dobu mřela? ( no zle mi v noci bylo, to je pravda, ale ráno jsem byla jako rybička, takže to je nesmysl!)
Můj mozek si semnou pořád zahrává! Když si má něco pamatovat, to ne! Ale vymýšlet takovéhle záhady, na to ho užije!

Straší mi ve věži?

30. září 2013 v 14:18 | Ba.Ji
Byla středa ráno, já právě dojídám snídani. Sotva si trochu usrknu čaje, začnou mi v koutku oka kmitat stříbrné blesky.
"Je zle! Migréna!" Rychle si jdu pro čípek, než se mi aura rozjede pořádně! A taky,že jo! Za chvíli už pro blesky téměř nevidím a tak sedím a čekám. Snad to brzy přejde, jen co čípek zabere!
Jde to hodně rychle a nastupuji ostatní příznaky,čas letí a tak nezbývá než se pustit do přípravy oběda. Není to nic příjemného, když mi vadí všechny pachy, každý rychlejší pohyb, ale papriky mám konečně naplněné a v troubě. Rajská je téměř hotová a knedlík naštěstí mám z mražáku! Je mi čím dál hůř a tak žádám manžela, aby oběd dodělal sám a já si lehám v obýváku na gauč.
Trpím a čekám, nic jiného se nedá dělat! Manžel dovaří oběd, nají se a jde si na chvíli sednout k počítači. Vidím jeho záda, vždy když na chvíli otevřu bolavé oči. Konečně se nemoc smiluje a já se propadám do krátkého, tvrdého spánku.
Po chvíli mně však budí žízeň. Chci manžela požádat, aby mi podal hrnek čaje od rána, ale mám tak slabý hlas, že sotva kuňkám. Manžel nic, ani se neotočil. Zvednu proto trochu hlavu a znovu ho žádám o čaj, manžel se ani nehne, ale najednou vidím u svých nohou usměvavou svoji sestru. Lehce mě plácla po nohách a zase zmizela.
Opravdu jsem cítila ten lehký dotek! Co je však divné - sestra mi umřela letos v dubnu!
Bolí mně hlava a tak si znovu lehám a propadám se do spánku.
Konečně pozdě odpoledne cítím, že migréna odešla, tak vstávám, první se musím napít, protože jsem úplně vyprahlá.
Pouze pár hltů, a teď se mi vybavila ta příhoda se sestrou. Když manžel přišel z venku, říkám co se mi stalo, a on na to:
"já jsem tě slyšel kňourat, ale myslel jsem, že je ti špatně, tak jsem nereagoval".
(Já když mám někdy silný záchvat, tak si ulevuji mrčením a žádám manžela,ať si toho nevšímá, že mi to pomáha).
Nevím co si o tom mám myslet, jsem přesvědčena, že se mi to nezdálo!
Jestli jsem tentokrát na tom byla tak špatně, že si pro mně sestra přišla? Je pravda, že jsem se tentokrát cítila ještě dva dny zle!

Dnes v noci strašilo!

27. prosince 2012 v 18:13 | Ba.Ji
Dnes v noci u nás na chalupě opravdu strašilo.Před vánoci jsem si pověsila ven,pod přístřešek svou čarodejnici,kterou pod stropem v hale vystřídala nazdobená borovicová větev,místo stromku.Po vánocích měla dostat nový šat a vrátit se zpátky na své místo.Jenže chyba lávky!Ráno po téměř týdenním" venčení "oné čarodějky jsem ji ráno našla roztrhanou,rozsápanou a rozvlečenou po celé zahradě.Byla sice jen ze sena,ale skoro sedmdesát cm dlouhá,s košťátkem a měla jsem ji ráda,i vnoučata.
Dnešní noc byla hodně světlá,větrná a ze zahrady se ozývaly ošklivé skřeky.Muselo tam být těch tvorů více.Ještě kolem třiadvacáté hodiny jsem byla venku a to už za plotem ty skřeky byly,ale pak se přesunuly blíž.Nespala jsem téměř do čtyř do rána(blíží se úplněk),ale ven se mi opravdu nechtělo. Aspoň,že jsem našla její nos,který byl z jednoho výstupku parůžku srnečka.Kupodivu je nezajímal,jinak oči,pusa ,vše z korálku ,není.Teď budu muset počkat do léta,až bude zase dlouhá,sušená tráva a vyrobit si novou hoku čarodějnou.
(Ještě,že nerozsápaly někoho z nás!) Máme na chalupě velkého psa,retrívra,ale zrovna před vánocemi si ho vzal k sobě syn,kterému patří a který si ho chtěl užít,když má volno.A ty potvůrky to zřejmě hned zjistily a zařádily si.

Nocí mohou být kruté...

7. října 2012 v 18:43 | Ba.Ji
"Máš ma ovečko dávno spát",opakuji si spolu s Petrem Novákem ,ale spánek ne a ne přijít.Mé smysly jsou zbystřené a nervy napjaté k prasknutí.Co se děje?Proč se chvěju strachy?
Jsem přece doma,dveře jsou zamknuté na dva západy a zajištěné řetízkem.Všude je ticho,neslyším žádný podezřelý šramot,ani jiný zvuk!Všechno je zdánlivě jako každou jinou noc!
A přece mám na těle husí kůží a bojím se pohnout,aby nezašustila peřina a já nepřeslechla podezřelý zvuk.
Je jedna hodina po půlnoci,venku se divoký vítr opírá do skel oken,jako by se chtěl dostat do místnosti.
Najednou se zcela utišil a místo jeho kvílení slyším to ,co jsem podvědomě cítila a z čeho mám takovou hrůzu.
Je to jemné škrábání na zeď domu a stále se posunuje výš a výš.Mé okno ložnice je až ve druhém patře domu,
kdo by se dokázal po zdi vyškrábat až nahoru do druhého patra?Je to asi nesmysl ale já jsem přesto hrůzou bez
sebe a jenom strnule čekám.Čekám na svůj osud a nejsem schpona nic proti němu udělat.Ještě kousek a už se musí někdo,nebo něco objevit v okně.Napínám oči,až mi lezou z důlku a začínají bolet.Navíc se mi před nimi objevují červené kruhy .To né,za chvíli nic neuvidím!Na chvíli oči přivírám a pak je prudce otevřu!Zároveň se mi z hrdla dere stašlivý
výkřik.Ven však nevyjde ani hlásek.jako bych ztratila hlas.Za sklem okna na mne hledí něco příšerného a neidentifikovatelného!Není to ani člověk,ani zvíře!A už provléká své chapadlo sklem okna,jako papírem a dere se do místnosti.
Ozvala se dutá rána a příšera dopadla na podlahu.V místnosti je tma,ale kolem bytosti je v okruhu necelého metru fialové světlo.Rychle si zbaběle přetahuji přes hlavu peřinu a třesu se jako osika.Jsem smířená a odevzdaná osudu.Staň se co se stát má,ale hlavně rychle!Myslím si a čekám.Trvá to dlouho,stále slyším šramot z místnosti.Chvíli je to blízko a potom zase dál - hledá mně?Co semnou udělá?Když už se mi to zdá dlouho a já si trochu zvykla,pomaloučku si odkrývám hlavu,vystrkuji nos z pod peřiny a snažím se podívat pravdě do očí.Nejprve mně oslňuje světlo a potom vidím příšeru,jak si hoví u mého počitače a likviduje klávesnici,posléze i ostatní části přístroje a strká si je do jakéhosi tělního otvoru,odkud se nesou podivné zvuky,jako když se pustí mixér.Jakmile byl hotový s počítačem,obrací se ke mně a zvláštním pohybem se sune k mé posteli."Teď budu na řadě já",říkám si,když se jedno z chapadel natahuje k mé posteli.Vtom uchopilo budík ze stolku a ten nenávratně mizí v jeho útrobách,potom následuje telefon ,rádio a tím veškerý zájem o ložnici končí.Příšera se sune svým neodolatelným způsobem ke dveřím do předsíně,odkud jsou vchody do ostatních místností.Konečně mi dochází,že já nejsem středem jejího zájmu,ba co víc,zcela ignoruje mou přítomnost.Když se trochu uklidním,odkašlu si a pokusím se promluvit.Hlas mi trochu zadrhává,ale jsem slyšet a tak se přesunu za tím stvořením a pokusím se je zastavit.Je sice hezké,že budu naživu,ale zase přijdu o veškerou elektroniku!Nejprve mluvím potichu,pak ale přidám na hlase,neboť tvor se ani nezastavil.Nakonec už zařvu!Teprve teď,se zastavuje a snaží se natočit ke mně.Je to něco hrozného,co vidím.Nemá to vůbec hlavu,místo očí čtyři senzory,z nichž vyhcází ono fialové světo.Tytéž senzory jsou i po stranách těla.Otvor,kterým jsou zřejmě ústa je plný jakýchsi nožú a nožíků šedé barvy a ty se neustále spirálovitě otáčejí.Nechtěla bych být kousnutá takovými požírači.Brr,přebíhá mi mráz po těle!A těch chapadel se kolem těla vysunuje a zasunuje několik.
Teď už křičím bez přestání,jednak abych zaplašila strach a hrůzu,jednak nemohu vůbec přestat!Příšera se nakonec přesunuje k oknu a stejným způsobem opouští místnost.Jsem úplně vyčerpaná.Sesunuji se na zem,kde právě jsem a snažím se zklidnit a uspořádat svoje myšlenky.Co budu dělat?Kdo mi uhradí škodu?Vždyť o tom nemohu ani nikomu vyprávět,nikdo tomu neuvěří!Ba naopak si ještě budou myslet,že jsem blázen!Ani nevím jak se dostávám do postele a konečně usínám.
"Ráno je čas to vyřešit,teď si musím pořádně odpočinout"je moje poslední myšlenka.....

Téma týdne

23. prosince 2011 v 12:53 | Ba.Ji
Myslím si,že o mrtvých by se mělo hovořit jen to dobré a nechat je v klidu odpočívat.Proto se k tomuto tématu nebudu vyjadřovat.Jen chci popřát všem blogerům a blogerkám krásné vánoce a všechna splněná přání do Nového roku 2012.

Středa 25.května

25. května 2011 v 15:33 | Ba.Ji.
Včera večer to je 24.května jsem si poprvé zaplavala v bazénku.Voda byla pouhých 22 stupínků ale i tak to bylo strašně príma.To plavání je s nadsázkou vzhledem k velikosti bazénu.Vydá to na pět temp tam a pět zpátky.I tak mám z toho radost jako malé dítě a vydržela bych tam dlouho.Jenže nejsem nejmladší a musím myslet na své zdraví.Dnes se trochu ochladilo ale zítra bude zase horko a to se moc těším,zvlášť když tady celý příští týden nebudu.Tahle poznámka k včerejšku je pro mne,abych si příští rok pamatovala,kdy jsem poprvé vlezla letos do vody,a tak se omlouvám,že tím otravuji i ostatní.

Už je to zase tady!

29. dubna 2011 v 17:28 | Ba.Ji
Opět je tu předvečer čarodějnické noci a opět cítim podivné mrazení po celém těle.Něco se děje,něco se musí stát.Doufám,že to nebude jako před rokem.To jsem byla také celý den nesvá,v noci na třicátého dubna se mně zmocnila zlá předtucha,že se něco stane.Téměř celou noc se mi nepodařilo usnout a ráno jsem přitom byla čilá jako rybička.Celý den uběhl ani nevím jak.Moc si z něho nepamatuji,jako by šlo všechno mimo mně.Ale jen se setmělo,začaly semnou čerti šít.Nevydržela jsem ani chvíli v domě.Bylo to jako by mně tam věznili.Na všechny blízké jsem se utrhovala,mračila se na celý svět a cítila jsem jak do mně vstupuje zloba a chuť škodit a ubližovat.Bylo to nepříjemné ale zároveň mi to dělalo moc dobře,když se všichni předemnou klidili a děti se vystrašeně krčily v koutku.Byly nezvykla zamlké a jen po očku pokukovaly.V pohledech byl strach,který jsem unich nikdy neviděla.Také manžel raději mlčel i když se dokázal jindy semnou hádat a měl vždy navrch.Já si připadala silná a mocná.Dnes jsem ani děti neuložila k spánku,o všechno se musel postarat manžel.Věděla jsem o tom,že mám povinnosti k rodině,vždyť moje děti byly pro mne vším,na druhé straně se mne zmocňoval pocit uspokojení z toho,že nejsem na nikom závislá a mohu si dělat co chci já,ne co musím.V domě všechno utichlo,děti i manžel usnuli a já byla čím dál tím víc nesvá a zlostnější.Půjdu ven je tam krásná noc a snad se tam uklidním,rozhodla jsem se!Jenomže se blíží půlnoc a na ulici je v tuto dobu nebezpečno.Věděla jsem to ale přesto mne něco nutilo jít.Přehodila jsem přes sebe bundu,vzala si klíče od bytu a vydala se na procházku.Jen otevřu dveře vidím ve světle lampy,osvětlující náš dvůr temnou postavu.Couvnu mezi dveře a postava si to míří přímo kemně.Mám pocit štěstí a hrůzy.nevím co dělat,chci jít ven a zároveň mi něco brání.Temná postava se zatím blíží,je to muž a sladce se na mně usmívá,nemluví jen mi upřeně hledí do očí.Ten jeho pohled mne spaluje a mámí.Jsi vdaná,máš děti,hodného manžela,chceš to všechno zahodit?Ptám se vduchu sama sebe a zároveň si odpovídám :chci,chci!Jenže moje druhé já mně zadržuje.Nedělej to jsi přece rozumná žena,máš odpovědnost!Tak tam sojím nerozhodně a muž je již téměř u mne,natahuje ruku a já cítím podivný zápach,mám velmi jemný čich a poznávám slabý závan síry.To rozhodlo.Najednou se vzpamatovávám a rychle couvám a zabouchnu dveře.Jen tak tak stíhám otočit klíčem.Něco se obrovskou silou opřelo do dveří až se téměř prohnuly.Teprve teď pociťuji strach,přisunu ke dveřím těžký botník a utíkám do koupelny.I tam se zamykám a třesu se na celém těle.Stále cítím v nose síru a slyším ze dvora ošklivý vzteklý řev.Snad to nikoho neprobudí,říkám si a pomalu se sklidňuji.Zmocňuje se mne únava a chce se mi hrozně spát.Rychle se svléknu,jen se trochu poumývám a už jsem v posteli.Konečně usínám a spím beze snu tvrdým spánkem.Ráno je jako každé jiné.Děti se pošťuchují,manžel má dobrou náladu a plánujeme si kam dnes vyrazíme.O předešlém dni a večeru nepadlo ani slovo a já sama jsem si na nic nevzpomínala.Jako by to byl zlý sen,o kterém ráno něco tušíte,ale nepamatujete si ho.Až dnes ,po roce se mi to všechno znovu vybavuje a mám strach.Jsem čarodejnice?Myslím si,že jsem asi v některém z minulých životu byla něčím takovým a teď nevím proč se mi to vrací.Mám chuť se někam skrýt před rodinou,abych je opět netrápila.Odolám i zítřejší noc?A nebo se neudržím a propadnu čarodějné moci.Vím,že by to bylo navždy a hrozně se bojím.

Přízrak

28. ledna 2011 v 17:47 | Ba.ji
Byla druhá půle ledna kolem sedmé hodiny večerní.Všude tma  a  právě vrcholil  druhý zimní úplněk.My jsme se vraceli autem z návštěvy u příbuzných.Přijížděli jsme k vesnici,kde na samém okraji stojí velký kostel,který je obehnaný starým,dlouhá desetiletí nepoužívaným hřbitovem a ohraničený kamennou zdí.V místě za kostelem se zídka pomalu rozpadá a právě odtud z otvoru ve zdi vyšla velká světle zbarvená srna .Pomalu ladným krokem se přenesla přes silnici,těsně před našim autem,které skoro zastavilo.Když se srna dostala před světlomety její tělo zcela zprůhlednělo.Byla vidět pouze hlava a nohy,které světlo nezasáhlo.Srna přešla na druhou stranu silnice,zastavila se a hleděla velkýma jakoby ohnivýma očima na nás.Auto se pomalu rozjelo ale já jsem nespouštěla oči z toho přízraku.Ještě před zatáčkou do vsi jsem uviděla jak se srna pomalu vrací zpátku k otvoru ve zdi a tam se úplně rozplynula.Zdálo se mi to,nebo to byla skutečnost?Kdopak na tom hřbitově nemůže v klidu odpočívat?Čí duše se tam trápí a musí se po nocích toulat na tomto světě?Tyto otázky se mi stále honí hlavou.Budu muset trochu pátrat,ale na hřbitov se vypravím asi až se opravdu rozjaří.Jednak je to pár kilometru od nás a jednak bych se tam teď pro sníh asi nedostala.

Sára má potíže

14. ledna 2011 v 17:32 | Ba.Ji
Za dva dny ji bude sedmnáct let a Sára se neskutečně těší.Přesto,že její rodina nepatří zrovna k těm nejchudším lidem,Sára nikdy nedostala vše na co si jen vzpoměla.Znala cenu peněz a nedovolila si prosazovat své potřeby za každou cenu i když byla jedináček a rodiče ji milovali nadevše.Byla to mladá rozumná dívka.Velmi pěkná a chytrá.Měla všechno to co by si každý z nás přál mít.Tentokrát se na své narozeniny obzvlášť těšila,protože věděla,nebo aspoň tušila,že dostan přesně ten dárek,který si vysnila.Poznala to z toho jak se rodiče tajemně usmívali vždy,když na to přišla řeč.Už aby byla sobota.Pozvala všechny svoje kamarádky,některé kluky ze třídy a také sousedovic Jakuba,který byl jen o rok starší,ale od malička spolu kamarádili a Kuba ji pokaždé ochraňoval a staral se o ni již ve školce.Oslava bude na zahradě a maminka naplánovala spoustu dobrot,dokonce bude na přípitek i opravdové šapaňské,né jako loni dětské.To byl trapas,všichni kamarádi se na ni dívali jako na chudinku,která je i v šestnácti pořád malé dítě.Naštěstí se na to rychle zapomělo i když Sáru to hodně dlouho mrzelo,že ji rodiče tak "ztrapnili".Tentokrát to bude jiné!Aby si ukrátila čas,který se tak pomalu vlekl,vzala svého psa Zumbu a houkla ze zahrady na matku,že ho jde vyvenčit.Zavřela branku zahrady a už spolu uháněli přes louku k nedalekému lesu.Maminka ovšem nerada viděla Sáru chodit samu do lesa,i když věděla,že věrný Zumba by pro svou velitelku obětoval i život,jen aby se ji nic nestalo.Tentokrát ale  ani nepostřehla,kam Sára se psem míři.Měla tolik práce s přípravami,vždyť už byl čtvrtek odpoledne a v sobotu musí všechno klapnout.Zatím Zumba běžel přímo k lesu a jeho nejhodnější panička,jen tak v šortkách a tílku běžela za ním.Vítr mu cuchal dlouhou srst a Sáře zrovna tak dlouhé tmavé vlasy.Měla je sice vyčesané do vysokého culíku a tam zatočené a propíchle jehlicí spony.Pár pramínku se ale větrem uvolnilo a povlávalo ji kolem tváře a na krku.Oba dva však byli nadšení volností,svobodou a krásným červencovým dnem.Byli mladí a lehcí jako ptáci.A už jsou na lesní cestě,kde je stín a příjemný chládek.Zumba se zastavil a čekal na svou paničku.Byl naučený,jak se v lese chovat.Oba se trochu zklidnili a kráčeli cestičkou skrz les,který byl světlý a smíšený.Rostla tam spousta bříz,dubů,buků,mezi tím smrky a borovice.Bylo tam krásně ticho a vlahý vzduch je jemně ovíval a schlazoval rozpálené hlavy.Sára však cítila nějaký neklid a ani Zumba se nechoval jako obvykle.Držel se stále u její nohy a každou chvíli se ji podíval do očí,jako by chtěl říct.Nevrátíme se už?V tom si Sára uvědomila,že neslyší ani pípnutí ptáčka,což bylo divné.Jindy tam pro samý zpěv a pokřik těchto malých tvorečků se nebylo možno soustředit na vlastní myšlenky.Dnes to však bylo jiné.I její neklid a neklid Zumby stále rostl a už byli u své skály,kde spolu vždy odpočívali.Tentokrát i ta skála vypadala jinak.Jako by ji nějaký obr chtěl rozdupat.Do vnitřku jindy celistvé masy tentokrát zela díra jako vrata od stodoly.Sára se pomalu blížíla k otvoru ve kterém bylo sluneční světlo.Zumba však kňučel a nechtěl se k díře ani přiblížit.Sára se na něj zlobila,ale nic naplat.Zumba měl zase jeden ze svých spurných dnů a trval si na tom,že dovnitř nepujde.Nezbývalo,než ho připnout na vodítko a přivázat ke stromu poblíž skály.A teď se Sára opatrně vydala do té jeskyně,kterou nikdy předtím neviděla,a že už tam tolikrát od svých asi sedmi let byla.Nejdříve tam chodili s Kubou a později od asi desíti let s nimi chodil i Zumba,co by ještě štěňátko.Ve svých teniskách našlapovala téměř nehlučně a posunovala se krok za krokem za světlem.Myslela,že na vrcholu skály je otvor,kterým sluníčko svými paprský prosvětluje prostor jeskyně.Vtom však zaslechla divné zvuky.Nebyly to však lidské ani zvířecí hlasy,bylo to něco neidentifikovatelného.Přitiskla se rychle za skálu,ale bylo pozdě.Z útrob jeskyně se na ni vyřítila armáda droboučkých tvorečků,kteří vydávali tyto kvikavé,chraplavé a jako by zlostné zvuky a okamžitě se na ni vrhli.Celou ji zasypali,povalili na zem a začali  se s ní pohybovat směrem k jeskyni.Ještě si stihla všimnout velkého zářícího předmětu a v něm obrovský ohnivý otvor.Těžko se ji dýchalo,byla celá ochromená hrůzou,ale také nebyla schopna pohybu,nemohla setřást ty malé příšerky ze sebe,které tak hlučely,byli studené,lepkavé a vydávali podivnou nepříjemnou vůni.Rozbolela ji z toho hlava a celé tělo.Měla strach a věděla,že je to její konec.Venku zatím Zumba na vodítku vyl a škubal sebou.Snažil se  utrhnout,sedřel si srst na krku až do krve,kousal do předmětu,který ho věznil,podařilo se mu však poranit si bolestivě dásně.nic to ale nebylo platné.Nakonec padl zcela vyčerpaný a asi usnul.Probudil se ,kolem byla tma.Znovu sebou škubal a kousal,až se mu nakonec podařilo přetáhnout obojek přes hlavu a byl volný.Rozběhl se ke skále a chtěl se vrhnout dovnitř,kde naposledy viděl svojí paničku.Skála však byla zase jako dřív,kompaktní,uzavřená,jako z jednoho kusu.Obíhal zoufale kolem,hrabal pod skalou,štěkal,jenže nic se ani nehlo.Nakonec se vydal z lesa.Běžel se štěkotem domů a doufal,že jeho paní bude na něj čekat.Doma však byli pouze vyděšení rodiče a sousedi,kteří se zrovna radili co dělat.Když uslyšeli Zumbu rychle mu vyběhli vstříc v domění,že se vrací oba.Zumba však byl sám,štěkal a hned se otočil zpět a běžel k lesu.Vydali se za ním s baterkama si svítili pod nohy a běželi pouze podle štěkotu psa.Nakonec doběhli ke skále,kde na ně Zumba netrpělivě čekal a stále se snažil prorazit skálu.Bylo jim to moc divné a tak se vydali nahoru na tu masu kamene a druhá skupinka opatrně prohledávala okolí.Na druhé straně skály asi padesát metrů od ní v podrostu leželo tělo dívky.Měla zcela poškrábaný obličej a vlastně celé tělo,bylo samá modřina a škrábanec,neměla nasobě nic jen byla celá polepena nějakou smolnou lepkavou hmotou.Vypadala jako mrtvá.Nereagovala na nic,zdálo se že nedýchá ale srdce ji slabě bilo.Rodiče zavolali záchranku a okamžitě ji odvezli do nemocnice.Lékaři si však nevěděli rady.Srdce sice slabě pracovalo,zranění kromě pohmožděnin neměla žádná,všechny vnitřnosti byly vpořádku,nebyla ani sexuálně zneužita i mozek nevykazoval známky poškození ale vědomí se stále nevracelo.Srdce jako by nechtělo zrychlit svou činnost a ani léky na posílení nezabírali.Sára byla stále v hlubokém spánku.Tak ubíhaly dny a měsíce,Sářiných sedmnáct bylo dávno pryč,modřiny a škrábance se zahojily,podivnou hmotu se doktorům podařilo také nakonec smýt i když to trvalo nějaký den a zničili tím spoustu ložního prádla,ve kterém pacientka spala a které se tím umazalo.Všechno bylo zdánlivě zase vpořádku jen rodiče Sáry byli zoufalí.Měli sice dceru,ale stále jako by ne.I pro policii to byl oříšek.Nedařilo se jim vypátrat jedinou stopu.Nalezli pouze místo,kde byl Zumba uvázaný a kde tak statečně bojoval se svým vodítkem,které zůstalo přivázano ke stromu i s obojkem.Zumba jim však drama,které se tu odehrál říct nemohl.Po dvou měsících pacientka konečně otevřela oči.Lékaři doufali,že konečně se její stav zlepší a bude jako dřív.Sára se však pouze vyděšeně rozhlížela kolem sebe,nemluvila a nedokázala vydat ani hlásek.Při každém přiblížení lékaře,sestřičky nebo i rodičů,se roztřásla a v jejich očích byl takový děs,že ji raději nechávali v klidu.Jak ubíhaly dny pacientka si evidentně zvykala na přítomnost lidí kolem sebe,zvykala si,že ji od nich zřejmě nebezpečí nehrozí a sklidňovala se.Nakonec se lékaři rozhodli,že by ji mohlo poct převezení do domácího prostředí.Zpočátku jevila známky neklidu,nakonec se uklidnila,ale k rodičům žádný nový vztah a důvěru neobnovila.Její stav byl beze změny.Stále spala a nebo koukala do zdi.Jen jednou si maminka všimla,že když do místnosti vběhne Zumba a vrhne se ke své paničce,jakoby se Sáře v očích objevila nějaká jiskřička,snad radosti,snad něhy a tak se snažili Zumbu u Sáry nechávat co nejčastěji.Jednou ráno asi dva měsíce po převezení Sáry domů se matka ráno probudila a z kuchyně slyšela nějaké zvuky.Rychle vyskočila,hodila na sebe župan a vešla do kyuchyně.Tam seděla Sára a na stole měla snídani.Klidně žvýkala housku s máslem a četla si přitom nějaký časopis.Zvedla nepatrně oči od čtení a jen tak ledabyle pozdravila veselým hlasem:dobré ráno maminko!Jako by se nikdy nic nestalo.I hrníček měla svůj oblíbený.Maminka byla tak překvapená,že nedokázala ani odpovědět a  do očí se ji draly slzy.Věděla,že to nesmí dopustit aby se rozplakal,ale Sára si  už zase četla a ani si nevšimla,že ji matka neodpověděla.Ta se rychle vytratila z kuchyně a v předsíni popadla telefon.Vyběhla na horu do patra a rychle volala otci a potom lékaři,který se o Sáru staral.Když Sářin otec přijel domů a nakonec i lékař byla Sára napřed vylekaná,že se mamince něco stalo a když zjistila,že je matka vpořádku a jsou tam vlastně kvůli ni,nechápala.Bylo evidentni,že si z celé té doby od červencového dne  nic nepamatovala.A nikdy si také nevzpoměla na úsek svého života,který ji vlastně vypadl.Nikdo se nikdy nedoví,co se v té jeskyni stalo a kdo byli ti tvorové.Návštěvníci z jiné planety?Podzemní neznámí tvorové?Duchové,nebo jiné" paranormální jevy"?

Pořád se tu ději divné věci

30. července 2010 v 15:17 | Ba.Ji
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Čarodejnice

1. května 2010 v 19:58 | Ba.Ji.
Tak jsem tam byla.Slétlo se nás tam na sto a jedna jsme byla krásnější než druhá.Já jsem přiletěla na koštěti mezi posledníma.Na skále a kolem  ní se to jen hemžilo rostodivnýma stvořeníma.
Byly tam tradičně oděná děvčata,která se tam slétají každým rokem ale i spousta mladých
a podivně vymóděných čarodejnic.Musím říct,že ty mladé na to že jsou ještě nezkušené,se chovaly dost povýšeně a nafoukaně,ale když pak přišlo na kouzla a čarování,hleděly na nás s otevřenými ústy.A to nemluvím o tom,jak jsme začaly mi starší vyprávět co která z nás za ten rok zažila a co provedla lidem.V tu ránu se chovaly jako zakřiknuté učenky a pomalu ani nehlesly.Jakmile přišly na řadu s vyprávěním snažily se nám vyrovnat,ale byla to slabota.Chápeme je, také jsme kdysi začínaly ale přesto si myslím že by jim trocha pokory a úcty neuškodila.S úderm půlnoci se ozvala hromová rána doprovázena kouřem a plamenem a na vrcholku čertových skal stanul sám ďábel.Byl tak ošklivý,že jsem se na něj nemohla ani podívat.
Vypadal jako mohutný černý kozel,který stojí na dvou nohách vzpřímeně.A když nás vítal na sletu
jeho hlas se také tak podobal mečení kozla.Nevím kdo o tom rozhodl,že to má být náš pán,nejspíš si to mysleli lidé a po nich si to převzal i ten namyšlený čert.My čarodějky však žádného pána nepotřebujeme,stejně nekodáže ani polovinu kouzel,která umíme my.Navíc všem jenom škodí a to my pečlivě vybíráme komu ublížíme a koho odměníme.Jsme totiž spravedlivé a i když se někdy stane,že je začarovaný nevinný člověk,nikdy to není úmyslně.FilipoJakubská noc je ale vždycky naše a to si opravdu chceme všechny užít,jenže to samé měl v úmyslu i čert a proto nás neustále obtěžoval a vnucoval se hlavně těm mladším děvčatům.Některá byla zpočátku potěšena,že si je vybrál sám nejvyšší,jenže za chvíli je také omrzel,zvlášť když si ho mohla z blízka prohlédnout.A to jsme jim pak byly dobré my starší.Nám se dařilo celkem snadno ďábla
odpálkovat.Známeho ho přece již nějaké to století a víme jak se ho rychle a účinně zbavit.Nakonec se čert celý otrávený s námi rozloučil a vrátil se do svého pekla.Pak teprve vypukla ta správna nálada.Jedna z čarodejnic slétla dolů do města a tam popadla prvního smrtelníka,který byl ještě venku a přiletěla s ním na skálu.Vypukl velký jásot a každá z nás si chtěla smrtelníka trochu vyděsit.Jenže ten byl tak vystrašený,že jsme ho jen uspaly a vrátily zpátky do ulice.I tak jsme se skvěle pobavily a nasmály.Začarovaly jsme mu totiž mysl tak aby když se probere všem vyprávěl jak jsme ho mučily,týraly,jak jsme mu stahovaly kůži z těla a trhaly údy.Nic z toho se samozřejmě nestalo,ale on bude přesvědčený,že se mu to skutečně přihodilo.Na těle ovšem nemá žádne stopy po mučení a tak mu nikdo neuvěří a budou se mu chvíli smát.Za pár dní na to všichni zapomenou,ovšem při každém svátku na konci dubna se mu vzpomínka vrátí.Myslím,že si dá velký pozor,aby v tuto noc nechodil po hospodách a držel se raději doma.A tak pomalu končila naše noc plná kouzel,radostí a setkání s našími kamarádkami.Ohně dohořívaly a my jsme se pomalu loučily a rozlétaly do svých domovů,kde se z většiny z nás stanou zase normální ženy,maminky,babičky,sestry a kamárdky.Opět se budeme celý rok těšit na tuto noc,kdy si můžeme opravdu zařádit.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Bílý princ

28. března 2010 v 19:11 | Ba.Ji

Včera jsem byla po dlouhé době na půdě si popovídat se sovou.Měla po prospané zimě skvělou náladu a tak mi povídala a povídala příběh za příběhem,že jsem tam prosedfěla několik hodin.
Nakonec únavou usnula a já jsem se tiše vytratila.Ostatně byl už stejně večer.Takže vám teď alespoń jeden příběh odvyprávím.Doufám,že jsem si jej dobře zapamatovala a že se vám bude také líbit.
To jednou sova letěla dlouho a dlouho až se dostala do zvláštní země.Byla tam překrásná příroda,všechny stromy zrovna kvetly a vydávali omamnou vůni.Byli tam překrásní motýli,všech možných barev a velikostí,barevní zpěvaví ptáčci,jaké nikdy neviděla.I zvěř v lesích a na loukách
byla jiná než na co byla zvyklá.V té neznámé zemi žili lidé,kteří se od nás lišili jak vzrůstem,byli mnohem menší,tak barvou pleti,která měla žlutohnědý nádech.Vlasy těch lidí,ať mužů nebo žen byly černé jako uhel a leskly se na slunci,protože byly hladké jako hedvábí.I děti,které byly velmi roztomilé měly hladké lesklé černé vlásky.Na těchto lidech byly také zvláštní oči.Měly tvar protáhlé černé mandle a působilo to jako by ti lidé byli všichni stejní.Snad jenom vzrůstem se trochu odlišovali.Obyvatelé téhle zemně se stále a na každého usmívali ale byli velmi tišší a jako by se vůbec neumněli radovat.I děti se při hrách chovaly velmi tiše a pokud přece jen některé zvýšilo hlas,nebo se hlasitě zasmálo,hned ho ostatní napomínali.Sovu to udivilo ale protože hluk sama nemá ráda,tak ji to vlastně vyhovovalo a byla celkem spokojená.
Až jednou ráno probudil sovu hrozný hluk,venku na ulici se něco dělo.Byla tam spousta lidí na kolenou,hlavy skloněné až k zemi a hlasitě naříkali.Děti se k sobě vystrašeně choulily a a z jejich krásných oček se kutálely slzy jako hrachy.To byla velmi podivná věc.Co se jen mohlo stát,že lidé,kteří jsou obvykle tak tišší a milí,teď hlasitě pláči,kvilí a naříkají.Sova to chvíli pozorovala a pak raději odlétla dál od toho dění.Doletěla na kraj města,kde stála osamělá otrhaná chýše se slaměnou střechou.Tam se chtěla sovička uchýlit a přespat v klidu den.Jakmile vlétla pod střechu
uviděla v šeru starého vrásčitého pokřiveného muže.Seděl na zemi a slepýma očima se díval před sebe.Jen se sova usadila na trámě promluvil tichým roztřeseným hlasem.Vítám tě sovičko,tak jsi konečně doletěla?Čekám tu na teba již několik let a proto že se můj život chýlí ke konci,bál jsem se ,že už se tě nedočkám.Sova byla sice mrzutá,že nemůže spát,ale když uviděla stařečka a slyšela slova,která ji řekl,zarazila se a zeptala se.Jakto že o mně víš?Ty mně znáš a proč na mně vlastně čekáš.Nevěděla jsem vůbec,že se do vaší zemně dostanu,zaletěla jsem sem jenom čirou náhodou a brzy zase poletím dál.Ty jsi sem musela přiletět,povídá stařeček.Jsi jediná,kdo naši zemi může pomoci.A právě je nejvyšší čas aby jsi zakročila.Jinek se stane hrozné neštěstí a můj národ bude navždy nešťastný.Jistě sis všimla lidí a dětí,že se vůbec neradují.Neznají žádnou radost ze života a proto rychle chřadnou a velmi mladí umírají.Za pár let by hrozila zkáza celému národu.I když se děti rodí dost,přesto dospělí tak rychle umírají,že lidí neustále ubývá.To vše stařec vyprávěl velmi smutným hlasem.Co vás lidi vlastně trápí,zeptala se sova a stařec začal vyprávět velmi podivný příběh.Naši zemi vládne král a královna.Je to tak již od pradávna a celá staletí bylo vše vpořádku.Až před deseti lety se kralovským rodičům narodil syn.To dítě bylo sice zdravé a krásné ale podivné.Vlasy mělo úplně bílé,pleť byla také jako mléko a očka ,ta byla nejzvláštnější,měla sice klasický mandlový tvar,jenomže barva nebyla černá ale červená.Bylo to velmi krásné děťátko,mělo se čile k světu,ale pro království zcela nepřijatelné.Hned se začaly šířit zvěsti po celé zemi,co se v království narodilo a zlý bohatý muž,kterého se všichni báli,protože měl armádu velmi krutých mužů,kteří nikoho kdo se muži znelíbil neušetřili a velmi krutě ho zabili,
nařkl toto dítě zlým démonem,který musí zemřít ohněm a vodou.Byla to velmi krutá smrt.Nejdříve by museli dítě na hranici upálit a potom ještě polomrtvé jej utopit ve vodě.Pro většinu národa byla smrt dítěte nepřijatelná,přesto ale v nich stále hlodaly pochybnosti.Je to démon,není to démon?Hrozí nám zkáza nebo je to jeno zlá pomluva muže,který kromě sebe nemá nikoho na světě rád.Zatím chlapec rostl ,byl velmi bystrý a šikovný.Královští rodiče ho velmi milovali,ale strašně se o dítě báli,aby lidé neuvěřili zlému muži a dítě nezahubili.Král ze strachu před tím aby se lidé nemohli scházet a domlouvat se na špatných věcech,zakázal v celém království jakoukoliv zábavu,zavřel hospody,divadla,byla zakázaná jakákoliv představení na ulicích a lide spolu nesměli hovořit jinak než potichu.Sezval také všechny lékaře a mudrce z celé země,aby se pokusili dítě vyléčit.Slíbil jim bohatou odměnu a blahobyt po celý zbytek života.Jenže ať lékaři zkoušeli všechny možné lektvary a léky,nic nepomáhalo.Nevěděli co dávno ví téměř celý zbytek světa,že dítě není žádný démon ani ďáblík ale obyčejný albínek,což se čas od času stává jak u lidí,tak u zvířat a je to jen nedostatek pigmentu a barviva,žádná nemoc ani kouzlo.Jenže čas běžel,dítě rostlo a lidé byli stále smutnější a smutnější a chřadli a pomalu vymírali.Zlý našeptávač ovšem sváděl neduhy lidu na bílé dítě a stale vyhrožoval,že pokud ho nezahubí,celý národ bídně zahyne.A chlapci bylo právě deset let,když zlý muž se svými přisluhovači pronikli do paláce a chopili se chlapce,vyvlekli ho i s rodiči ven před palác,svázali je a zatím chystali hranici na které mělo být dítě poloupálené a potom v řece utopené.Lidé vyběhli do ulic a chtěli zabránit této hrůze,jenže vojáci začali hned lidi bezmilosti tlouct a muž vyhlásil,pokud nedovolí chlapce a královské rodiče zlikvidovat,zabijí všechny děti v království.Lidé zoufale plakali,naříkali ale srdce zlých vojáku a muže neoblomili.To byla právě ta situace,která naši sovu probudila.Když starý muž dovyprávěl smutný příběh naši sově,byla hranice za dřeva postavena a právě vyváděli nahoru krále,královnu a malého bílého prince.Hranici zapálili a zděšení a neštěstí vyvrcholilo.Lidé již byli zcela bez sebe hrůzou a neštěstím,když vtom se zničeho nic setmělo,slunce z oblohy zmizelo,spustil se hrozný déšť a zadul velmi silný vichr,Lidé,kteří se tiskli k sobě u země se skloněnými hlavami se jen trochu zapotáceli,ale vojáci a zlý muž,kteří stáli u hranice se ve větru nadzvedli a začali se bezmocně zmítat ve vzduchu,naráželi do stromů,domů a všech možných překážek,které královstí nabízelo.Oheň uhasil silný déšť a královské rodině kromě toho že byli důkladně promáčení se vůbec nic nestalo.Déšť,vítr jak naráz přišly,tak také rychle odezněly,sluníčko opět vysvitlo,lidé zvedli hlavy a když uviděli,že král,královna a princ jsou živí a zdraví a zlí vojáci a muž se válí po zemi pobití,byli nesmírně šťastní ,odvázali a vyvedli z hranice královskou rodinu a všichni byli přesvědčení,že se stal zázrak a že jim bylo z vyšší moci řečeno,vše je jak má být a nic zlého jim od bílého prince nehrozí.Král opět povolil zábavy a nařídil,že se všichní musí smát a bavit,co jim jen hrdlo ráčí,take uspořádal velkou hostinu po celé zemi a zakázal ubližovat a okřikovat děti při hrách a každý,kdo by dítěti vědomě ublížil bude  řádně potrestán.Jistě jste si domysleli,že ono kouzlo způsobila naše sova.Ještě vám musím povědět co se stalo se starým mužem.Ten jakmile sova odlétla,položil se na lůžko a tiše usnul věčným spánkem.Svůj úkol splnil,svůj milovaný národ zachránil a nebyl proto důvod se dál trápit na tomto světě.Tak to byl asi tak zhruba jeden z příběhů,které mi sova vyprávěla.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Byl krásný jarní den

6. března 2010 v 20:11 | Ba.Ji




Byl Krásný slunný den.Ptáci zpívali tak,že to hraničilo s křikem.Na obloze plulo jenom pár ojedinělých mráčku a příroda se halila do jasné jarní zeleně.Na zahradě si hrály děti,dospělí,kteří je měli na starosti,posedávali pod stromy na lehátkách,někteří se odvážně slunili a chytali první jarní bronz.Najednou jedno z dětí zvedlo hlavičku a udiveně volalo:podívejte se tam,co to je?Na obzoru se zatmělo,skoro jako při bouřce a jak se to blížilo objevilo se velké hejno krásných obrovských ptáků,kteří byli pestře zbarvení,měli dlouhé štíhlé krky,těla větší než labutě a křídla i ostatní peří zbarvené duhovými barvami.Na hlavičkách jim zářily barevné,duhové korunky z jemných peříček a kolem nich po obloze se šířila překrásná růžovo modro zelenofialová zář.Bylo to okouzlující a zároveň strašidelné.Ptáci se rychle přibližovali a zcela překryli slunce.Na zem se sneslo šero a byl
slyšet zvláštní šum .Dospělí rychle přivolali děti,které už začínaly být vyděšené a snažili se s nimi schovat v domě.Než ale stihli doběhnout k budově,ptáci již byli přímo nad ními a k zemi se začali snášet velké balíky.Dopadaly na zahradu mezi stromy a do záhonků,kde lámaly kytky.Poté ptáci odlétali a opět se objevilo slunce .Krásní opeřenci mizeli za obzorem.Nejdřív se vzpamatovali děti a hned se zvědavostí jim vlastní,chtěly běžet ven,podívat se co to z nebe vlastně spadlo.Ale dospělí je celí nesví zadrželi a opatrně se vydali k prvnímu předmětu.Když se ale dostali až k němu s úlevou zjistili,že jsou to jen velké plyšové hračky.Každá z nich měla nejméně osmdesát centimetru
a byla také velmi pestře zbarvená.Chvíli se dohadovali co s tím a odkud se to tam vzalo.Přece to nemohli přinést a rozházet ti ptáci?Ale než došli k nějakému rozumnému rozhodnutí,děti si s nadšením hračky rozebraly a celý den si s nimi hraly.Stalo se však ještě něco záhadného.Jakmile děti vešly do domu s plyšovým dárkem,ten okamžitě zmizel,jako by se rozplynul,takže když přišel večer,neměly již děti ani jednu z těch krásných plyšových hraček.Obešlo se to však kupodivu bez pláče a bez smutku,jako by děti na hračky ihned zapoměly.Když se v neděli ráno děti a dospělí probudili,nikdo z nich se ani slovem nezmínil o tom co se předešlého dne stalo.Nikdo o tom nemluvil,nikdo se nesháněl po hračkách,prostě den plynul jako každý jiný.Večer se většina z nich sbalila a odjela domů.Nevím,jestli v nich zůstala alespoń nějaká vzpomínka.Mně se ale čas od času ve snech znovu tito ptáci zjevují a pokaždé mám stejný pocit obdivu i strachu zároveň.Tento pocit mně provází i po probuzení a já nevím,co se to vlastně toho dne přihodilo?Proč o tom nikdy nikdo nemluvil? Nebo,že bych si to pamatovala jenom já?
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

UFO nebo sen za úplňku?

31. ledna 2010 v 15:34 | Ba.Ji






Dnes vnoci byl úplněk a já jako obvykle při úplňku prostě nemůžu usnout.
Tak jsem se v posteli převalovala z jedné strany na druhou,bolely mně již všechny kosti a svaly,které mám v těle a možná i ty co nemám ale spánek ne a ne přijít.Bylo už hodně po půlnoci,když jsem najednou přes zavřené oči ucítila silnou zář.Otevřela jsem oči,ale hned jsem je musela zase zavřít a pak jenom opatrně pootevřít.Za oknem totiž bylo tak silné světlo,jako by slunce spadlo až na samotné mraky.Nic lepšího k přirovnání nemám.Jenže to světlo nebylo teple žluté,ani zlaté,ale jasně zelené,až skoro fosforeskující.Když si oči trochu přivykly a mohla jsem se rozhlédnout,uviděla jsem ve výšce asi deseti metrů obrovskou zářící kouli,která měla na levé straně
otevřený bok,jako když otevřete konzervu a víčko necháte vyhnuté dolů.Jenže tahle "konzerva byla neskutečně obrovská,skoro jako náš dům a to víčko nebo-li poklop,dveře, měřilo alespoň pět šest metru na délku a stejně tak na šířku.Koule vydávala ostrou zelenkavou září a z vnitřku vycházelo jasně oranžové světlo.Zároveň se ozývalo tiché bzučení,které ale vibrovalo celým domem a tím i s mojí posteli.Bylo to velmi nepříjemné.cvakaly mi zuby o sebe a měla jsem pocit,že se mi třese mozek a co nevidět se utrhne i s hlavou.Přesto jsem ale nemohla odtrhnout oči z toho výjevu venku.Vůbec jsem necítila strach ani zvědavost,jen jsem bezmyšlekovitě zírala na to světlo.
Pojednou jsem zahlédla nějaký pohyb u otvoru a zase a znovu.Byl to však jen neurčitý dojem pohybu,nic jsem tam neviděla.trvalo to asi pět minut a pak jsem na zemi zahlédla spoustu barevných potaviček,ale pouze rozmazaných jako stíny,nebo lépeřečeno duchů.Nebyli to postavičky z masa a kostí,jen cosi rozplizlého co nedovedu ani popsat.Tyto postavičky se nejdříve srotily do jakéhosi kruhu tam chvíli bez hnutí zůstali viset-neboť země se vůbec nedotýkaly a potom se najednou rozzářily jako barevné žárovičky a daly se do rychlého trhavého pohybu do všech stran.Byl to uchvacující pohled na ty barevné stínky,které se tak zvléštně rozbíhaly na všechny strany.Za chvíli mi většina znich zmizela ve tmě za tím omračujícím světlem.Přesto,že byl úplněk a měsíc svítil naplno,za září koule jsem už nic neviděla.Několik barevných stínu ale zůstalo před chalupou a blížilo se ke mně,k mému oknu.Teprve teď jsem začínala pociťovat strašnou hrůzu a na nahlavě mi stály vlasy jako hřebíky.Nikdy jsem nevěřila,pokud jsem četla,že někomu stojí hrůzou vlasy na hlavě.Dnes jsem to všek pocítila sama na sobě.Dokonce mně i bolely.Nemohla jsem však odtrhnout oči od okna a nemohla jsem se dokonce ani pohnout.Byl na mne asi pěkný pohled.Postava v noční košily,vlasy vzpřímene jako pravítka na hlavě,drkotající hlava i zuby a stojí
jako přimrazená.Už jsem cítila jak procházejí oknem nějak přes sklo i přes zeď a srotily se kolem mne.Šel znich chlad a podivná vůně,řekla bych směs olejů,plastů,pryskyřice a ještě jakoby zvláštní těžká cizokrajná vůně květin,nebo něčeho podobného.Dohromady to nebyla moc vábná směs,spíše nepříjemná a já jsem cítila lehkou nevolnost.Možná to nebylo z té vůně,možná jsem dostávala mírný otřes mozku,nevím,ale nic moc příjemného to nebylo.Ucítila jsem na svém těle dotyky něčeho studeného a mokrého.Posléze jsem ty dotyky cítila i pod kůži,jako by mi ohmataávali kosti ale uvnitř těla a nejvíc je zajímala moje hlava a zřejmě i mozek,protože jsem cítila strašnou bolest uvnitř hlavy a před očima mi probíhaly blesky a bylo to tak nesnesitelné,že jsem zřejmě stratila vědomí.Když jsem se probrala,bylo ráno a já jsem ležela vedle postele ale celá zabalená v dece.Mohla bych tam sice spadnout,jenomže jsem na té zemi ležela obráceně.U hlavy postele jsem měla nohy a hlavu jsem měla na opačném konci.Pomalu jsem se posbírala ,tělo bylo jako rozlámané
ale jinak jsem byla vpořádku.Když jsem vyšla ven,nebylo po tělesu ani pomátky,zem byla nedotčená,nikde žádná stopa,jen dřevěný samorost,který jsem měla před plotem,byl celý jakoby vysušený a rozpraskaný,vypadal jako ztrouchnivělé dřevo a při dotyku se rozpadl na prach.To jediné nasvědčovalu něčemu nezvyklému.Celý den přemýšlím,zda to všechno byla pravda,nebo zda se mi to zdálo.Je ovšem záhadou to,že když jsem se ráno česala objevila jsem za uchem asi třikrát dva centimetry vyholených nebo jinak odebraných vlasů a na levé paži mám asi centimetr a půl odebrané kůže.Vůbec to nebolí a je to jako zacelená jizva.Nevím co si o tom myslet.Pevně věřím,že to byly mimozemšťané,a že když už se tu objevily,tak si odebraly různé vzorky.Takto poznamenaných nás bude nejpíš víc.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Byl to poklad nebo ne?

16. ledna 2010 v 15:51 | Ba.Ji




Poklad?

Vloni v létě nás na chaloupce postihla povodeň.Měli jsme vodu uvnitř a tak jsme museli vytrhat všechny podlahy.A tam pod tou starou podlahou ležela nevelká zaprášená kovová truhlička.Když jsme ji vyzvedli a otřeli,objevili se na ni čtyři podivná písmena.Nebylo to pismo jaké známe,bylo obrázkové,ale nebyly to ani runy ani hyeroglify.Sice se to podobalo všemu tomu,jenomže přece trochu jiné.Navíc pokud jsem položila prst na kterýkoliv znak,okamžitě se měnil.Dalo by se z nich číst do nekonečna,pokud by to ovšem někdo uměl.Tato truhlička byla celá kolem dokola uzavřená a zalepená.Vypadalo to jako by nebyla nikdy otevřená.Ač jsme se snažili otevřít tuto truhličku,všemi prostředky,nešlo to a nešlo.Zlámaly jsme na to všechna nářadí,nešlo to ani roztavit a tak jsme nakonec usoudili,že nám asi nechce prozradit své tajemství a že bude lepší,když ji opět ukryjeme.,
Na vzdáleném konci zahrady roste velký staletý dub a tam jsme ji mezi její kořeny zakopali.Na sklonku léta k nám na návštěvu přijel náš známý,který studoval historii a zabývá se těmito historickými znaky.Když jsme mu vyprávěli o truhličce se znaky na nich,byl strašně zvědavý a žádal nás ,abychom mu dovolili vykopat truhličku,že si ji odveze do své laboratoře a tam ji důkladně prozkoumá.Nakonec jme vzali nářadí a šli kopat.Místo jsme si pamatovali,takže nebyl žádný problém.Jenže to jsme si mysleli.Kopali jsme a kopali,ale truhlička nikde.Nakonec jsme obkopali celý dub,ale po truhličce ani památka.V zemi,kde měla ležet ,jsme našli jenom starou rezavou podkovu.Kamarád odjel velmi zklamaný a myslíme si .že nám ani nevěřil.A takové záhady se u nás dějí pořád.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Straším dál

12. ledna 2010 v 16:47 | Ba.Ji

A mám dalšího malého vnoučka Maxíčka.
Narodil se před měsícem a moc se těším až trochu povyroste.
Zatím přeju Maxíčkovi i sobě aby z něj vyrostl zdravý,krásný
a hodný člověk.

Maxíčkovi

Ještě jsi moc maličký
na pohádky babičky.
Za rok,za dva nebo za tři
až zesílíš jak se patří
až se mluvit naučiš
na nožky se postavíš.

Ukážu ti spíci sovu,
za trámem ji vyplaším
a když budeš hodně zlobit
tak tě taky postraším.

Těším se už na ty časy
i na všechny dětičky
až vám trochu vstanou vlasy
při pohádkách babičky.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Bude Anička šťastná?

19. října 2009 v 11:33 | Ba.Ji




Včera jsem si byla po dlouhé době zase popovídat s kouzelnou sovou.
Vyprávěla mi docela zajímavý příběh z doby kdy i ona byla ještě mladá.
Stalo se to asi před sto lety,kdy tahle chalupa byla ještě součástí statku na kterém žila i mladá děvečka a bydlela v malé komůrce na půdě,hned vedle naší sovy.
Děvečka se jmenovala Anička a byla prý velmi krásná.Právě pro svoji krásu však hodně trpěla.
Selka na statku měla dva syny,kteří se kolem hezké děvečky pořád točili a starý statkář se za ni
také rád otočil.
Nu a to se selce pramálo líbilo.Proto Aničku neměla ráda.Dávala ji ty nejhorší práce,stále na ni
lamentovala,zkrátka mstila se za to,že je tak pěkná. Anička v komůrce často plakávala a naříkala.
Nikdo ji však neuměl pomoci.Rodiče ani jiné příbuzné neměla a tak byla ráda,že aspoň na statku
má kde hlavu složit a najíst že také dostane.I když to bylo těžce vydělané jídlo a nocleh.Jednou za
teplého večera se ke dveřím Aniččiny komůrky opět vypravil starší ze synů selky a prosil Aničku
ať mu otevře,že si ji vezme za ženu a že bude selkou na statku ona,ale Anička odpověděla,nevěřím
ti, takových slibů jsem už slyšela spoustu.Syn se otočil,vešel do světnice,kde seděli oba rodiče a přednesl jim žádost,že by se chtěl oženit.Matka s otcem byli hned svolní a ptali se po nevěstě.Když jim mladý statkář řekl,koho si chce vzít za ženu,že je to jejich děvečka Anička,oba se velmi rozzlobili.Selka hned ráno jak Anička poklidila dobytek si ji zavolala do světnice a hned
bez milosti ji nakázala ať si sbalí svých pár věcí co tady má a okamžitě statek opustí,než se mladý
statkář vrátí z pole ať je pryč.Anička s pláčem prosila,ale selka neměla slitování.Hodila ji pár zlatek
za léta služby a vyhnala ji.Anička si tedy sbalila svůj uzlíček a vydala se na cestu.Šla celý den bez jídla jen co si utrhla v lese pár jahůdek a pila vodu z potůčku kolem cesty.Vždy když zaklepala na dveře nějakého statku,nebo usedlosti a ptala se na práci dostala stejnou odpověď:nemáme, nepotřebujeme.Vždy ji totiž otevřely paní domu a když viděly jak je krásná,zalekly se toho a raději ji odmítly.Tak Anička šla a šla a už byla tma.Nohy ji bolely,měla hlad ,také se trochu bála sama venku v noci.Jenže se nedalo nic dělat.Když přišla do lesa a neviděla už ani na krok,sedla si k velkému stromu,opřela si hlavu o jeho kmen a snažila se usnout aby si aspoň trochu odpočinula a zapoměla na hlad.Dlouho se ji to nedařilo.Pořád slyšela divné zvuky lesa,hlasy nočních ptáků a zvířat a měla velký strach.nakonec ji ale únava zmohla a ona usnula.Naše kouzelná sova to všechno viděla a když Anička unula,třikrát ji obletěla třikrát zahoukala a Aničce se najednou objevil po levé ruce košík s jídlem a po pravé ruce džábenek s dobrým mlékem.Na sobě měla Anička najednou krásné drahé šaty,jaké nosily jen bohaté dámy a u nohou ji ležely střevíčky jako pro Popelku.Toto ji sova vyčarovala proto,že věděla o zámku,kterýje kousek od lesa,kde děvče spí a kolem kterého určitě bude procházet.Myslela si naše moudrá sovička že pokud princ,nebo dvořané uvidí krásnou dívku v drahých šatech a střevících jistě ji rádi pozvou na svůj dvůr a kdoví,možná se do ní i princ zakouká a Anička konečně bude mít trochu šťastnější život než dosud.Ráno se Anička probudila,když sluníčko vycházelo.Protáhla se a udiveně si prohlíží své šaty,boty potom uviděla košík s jídlem a džbánek mléka.Chvíli na to udiveně hleděla potom zavolala"je tu někdo?"Nikdo ji všek neodpověděl,všude bylo ticho a klid.Anička měla velký hlad a tak se s velkou chutí pustila do jídla.Když se do sytosti najedla a napila,vydala se na cestu.
Šla dlouho a dlouho lesem až došla na rozcestí.Jedna cesta vedla do leva kolem paloučku kde rostly
jahody,maliny a kvetla spousta lesních květin.Druhá cesta šla v pravo lesem.Dívka se chvílku rozmýšlela a pak se vydala na levo.Nasbírala si jahody a maliny do džbánku od mléka,boty si vyzula a uložila do košíku.Pokračovala dál,minula palouk a zase byl les ,Anička šla stále hlouběji do lesa až znovu nastal večer.Znovu se musela Anička uložit venku pod stromem ke spaní . Ani ve snu by ji nenapadlo,že kdyby se vydala druhou cestou,už mohla spát na zámku v nadýchaných peřinách.
Sova musela znovu jen co Anička usnula přiletět.Znovu ji obletěla třikrát,znovu třikrát zahoukala
a na zemi vedla Aničky se objevilo jídle v košíku a ve džbánku slaďoučké mléko.Na sobě pak měla
dívka mysliveckou kamizolku,kalhoty a klobouk.Sova věděla že nedaleko odtud je vysoká skála

ve které přebývá obrovský drak,který si rád pochutnává na mladých a krásných dívkách a princeznách.Ráno Anička vstala,už se ani moc nedivila jídlu a oděvu,který na sobě měla.Najedla se
a vydala se na cestu.Když se blížilo poledna přišla Anička k vysoké skále ze které se ozývalo chrápání a mručení. Anička spěchala,neboť se obávala,že ve skále je medvěd a tak kolem skály téměř přeletěla.Když už byla skoro za skálou,drak se probudil a vyhlédl ze své sluje.Záhlédl myslivce s kloboučkem a flintou přes rameno.Řekl si,že to není nic pro něj,i když měl pořádný hlad,ale pustit se do křížku s myslivcem a ktomu ještě s puškou,to se mu nechtělo.Tak se Anička dostala šťastně za skálu a skryly ji stromy v lese.Znovu šla až do večera.Když už se začalo stmívat
došla na břeh jezera.Na druhém břehu sice uviděla domek,kde se kouřilo z komína,ale jak by se tam dostala nevěděla.Nikde nebyla lávka ani loďka a plavat Anička neuměla.Věděla že pokud do vody vstoupí,jistě se utopí.Nic jiného nezbývalo než si zase najít noclah venku.Usnula a zdálo se ji o chaloupce na druhém břehu,o lidech kteří by tam mohli žít.Naše sovička musela znovu za Aničkou,znovu se opakovalo kouzlo s jídlem a znovu měla Anička na sobě nový oděv.Tentokrát byla oblečena v prostých tmavých šatech,na hlavě měla šátek jako stará žena,uvázaný až do oči a přes bradu takže by nikdo nepoznal,že je to mladá dívka.Anička se probudila najedla a chtěla se vydat na cestu kelem jezera když uviděla nedaleko břehu rybáře,který tam lovil ryby.Anička na něj
zamávala a rybář zamířil se svou loďko k ní.Když přirazil ke břehu,pěkně Aničku pozdravil a ptal se.Kde se tady berete babičko tak časně ráno?Jistě musíte být prokřehlá a hladová.Nastupte si do mé loďky,já vás převezu na druhý břeh,kde stojí můj domek.Moc toho sice nemám,ale tam kde se nají jeden nají se i dva.A tak Anička nastoupila a nechala se převézt.Něco ji stále říkalo,aby neprozradila kdo je a myslí- li si rybář,že je stařenkou,tak mu to nebude vyvracet.Rybář ji vysadil na břehu a poslal ji do svého domku.Napij se a najez se,mám tam kousek chleba.Já zatím vytáhnu sítě s rybami a v poledne si nějakou rybičku upečema a pochutnáme si spolu.Anička pokývnutím hlavy poděkovala a vešla do chaloupky.Byla to jen chuďoučká chýše,ale rybář ji udržoval v čistotě.V peci hořel oheň a na lavici stál kbelík s čistou vodou.Na stole byla ošatka s chlebem a vedle byl hrníček se solí.Anička sice hlad neměla,ale přesto byla ráda,že je v lidském obydlí,přiložila do kamen,popadla koště a zametla podlahu,utřela prach a nakonec vyleštila lampu a všechno co ji jen přišlo pod ruku.Když přišel v poledne rybář domů,nestačil se divit.Celé chaloupka byla čisťounká a provoněná kvítky,které stačila Anička v okolí chaloupky natrhat a vyzdobit tak místnost.Rybář nebyl ještě starý,ale byl celý pokřivený,jedno oko mu chybělo a nos měl křivý jako starý kořen.Když se usmál,vypadalo to jako škleb,ale bylo vtom něco milého a teplého.V rukou nesl dvě pěkné vykuchané ryby.Anička hned popadla pánev,ryby osolila a hodila je na pánev a na oheň.Za chvíli chaloupka zavoněla pečínkou,až se sliny sbíhaly.Posadili se s rybářem ke stolu a dali se do jídla.Když se dosyta najedli rybář vzal kosti a odnesl je ven,kde je zakopal pod zápraží.
Anička dělala joko by nic neviděla a dala se do sklízení ze stolu.Když bylo hotova zeptala se rýbáře zda by mohla u něj jednu noc přespat.Rybář ochotně souhlasil.Večer,když Anička ulehla a rybář myslel že spí,vykradl se z domu,vyhrabal kosti a začal si s něma drásat kůži přičemž strašně naříkal.Po chvíli kosti vyhodil a šel spát.Ráno ještě před úsvitem vstal a chystal se na lov.Anička vyskočila z lůžka,nachystala snídani a chtěla se s rybářem rozloučit.Rybář trochu posmutněl a zeptal se:Nechtěla by jste babičko u mne bydlet?.Hodila by se mi ženská ruka,měl bych více času na lov a na spravování síti.Anička ráda souhlasila,věděla už jak je těžko člověku samotnému venku,ve tmě a bez jídla.Rybář se ji zdál hodný i když trochu podivín.Večer když ulehla a spala,rybář opět vyšel z domku a vyhrabal rybí kosti od oběda.Znovu se jimi krutě drásal po celém těle a přitom naříkal a plakal.Ještě když potichu ulehl na lůžko vzlykl a potichu pronesl"bože kdy už tomu trápení bude konec".Tak čas plynul,Anička si zvykla na ošklivého rybáře i na jeho noční podivnosti,jenomji trápilo proč rybář si tolik ubližuje.Jednoho dne odpoledne,když rybář odešel k vodě vyhrabala Anička kosti a odnesla je daleko do lesa.Večer když ulehla a předstírala spánek,rybář vstal a chtěl zase provozovat ten podivný rituál ale kosti nikde.zběsile hrabal,neviděl,neslyšel,jen zoufale skučel.Anička vyšla za ním,pevně ho objala a uklidňovala.Muž strnul,potom se začal třást a podivně zmenšovat až se docela ztratil.Anička celá vyděšená se začala
rozhlížet,kam se rybář poděl.Když ho nenašla,dala se do pláče,sundala z hlavy šátek a utírala si s jim utírat oči.Najednou se vedle ní ozval hlas.Kde ses tady krásná dívko vzala.Pokud vím,žila tu jenom stará žena s rybářem.Anička zvedla hlavu a uviděla vedle sebe krásného prince a místo chatrče stál na břehu překrásný zámek.Princ ji vyprávěl jak ho zlý čaroděj zaklel a jak ho mohla vysvobodit jenom krásná mladá dívka,která se uvolí,že s ním bude žít a starat se o něj tak dlouho až ho bude mít opravdu ráda.To se také stalo a teď již kouzlo zcela pominulo.Anička byla šťastná,že princi pomohla,ale zároveň se bála co s ní teď bude.Princ však ihned rozptýlil její obavy,pozval ji do zámku,tam ji oblékli do krásných šatů a žila si tam jako urozená princezna.Po čase se s ní princ oženil a všechno bylo tak jak to má být.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Příběh s trpaslíkem

14. září 2009 v 13:31 | Ba.Ji



Byla jsem na dovolené ve Dvoře Králové a bydlela jsem tam v malém penzionku
ke kterému patřila i zahrada oplocená vysokým prkenným plotem.V jedné části
plotu byla malá asi metr vysoká branka,které jsem si z počátku vůbec nevšimla,protože
vůbec neměla kliku ani nic jiného,čím by se dala zavírat.Stačilo do ni jen strčit
a vrátka se otevřela a potom sama zavřela.Za vrátky byla malá květinová zahrádka
ve které kvetly žluté a červené kany.Uprostřed zahrádky stál velký barevný sádrový
trpaslík.Jednou,když jsem se večer vrátila z výletu a příjemně unavená odpočívala
na zahradě,probírala jsem si vduchu proběhnuvší den,co jsem všechno viděla a
plánovala si památky a místa,která chci ještě navštívit.Byl už skoro večer,ticho a
teplo.Ptáci se sklidnili a také usínali,na stromech se nepohnul ani lísteček na nebi
se objevila první hvězdička.Vtom mě z mého rozjímání něco vyrušilo.Prudce se ote-
vřela vrátka v plotě a na zahradu se doslova vyřítil právě ten zmiňovaný trpaslík.
V jedné ruce držel malý stříbrný krompáč a druhou rukou si přidržoval na rameni
stříbrnou lopatu.Došel do prostřed zahrady,tam shodil lopatu z ramene a začal
usilovně kopat.Ozývalo se jenom chrastění a cinkání kamenů,do kterých krompáč
narážel.Poté trpaslík popadl lopatu a vykopanou hlínu odhazoval za sebe.Já jsem
seděla s otevřenou pusou a ani jsem se nehla.Zdálo se,že trpaslík o mně vůbec
neví,anebo mu tam nevadím.Čím déle kopal,tím víc se mi ve vyhloubené díře
ztrácel,až posléze zmizel docela a nárazy do kamení a hlíny byly čím dál tlumenější
a tišší.Když už jsem skoro nic neslyšela,dodala jsem si kuráže a šla se tam potichu
podívat.V zemi byla vyhloubená asi metrová díra a z té díry vedl malý tunel do nějž
jsem zvrchu neviděla.Venku byla čím dál větší tma a z tunelu jsem už nic neslyšela.
Rozhodla jsem se,že pujdu spát a ráno se pokusím do tunelu s pomocí baterky nějak
nahlédnout.
Ráno bylo opět krásně a sluníčko .Vzala jsem si snídani na zahradu a když jsem
otevřela dveře ven,nechtěla jsem věřit svým očím.Zahrada stála nedotčena,po nějaké
díře,nebo vykopané hlíně ani památky.Tráva rostla jako předtím a když jsem nahlédla
do zahrádky,trpaslík tam stál jako den předtím,barevný a usměvavý.Nic nenaznačovalo,
že by se odtud někdy hnul.Všimla jsem si ale že se mu po kšandičce od kalhotek a po
košilce táhne šmouha od hlíny.Byla docela nenápadná a jistě by si ji nezasvěcený člověk
ani nevšiml.Celý den jsem se nedokázala soustředit na památky,které jsem navštívila a
neustále jsem přemýšlela co jsem to večer vlastně viděla.Spala jsem nebo ne?
Už jsem se nemohla dočkat až se setmí a já budu opět sedět na stejném místě.Uvidím
jestli se včerejší scéna zase zopakuje.
A samozřejmě jen vyšla první hvězdička,vrátka se opět rozlétla a do zahrady opět vběhl
trpaslík a ihned se ¨pustil do kopání.Hlína i kamení létalo kolem jeho hlavy a už se mi zase
ztratil v zemi.Znovu jsem se šla podívat a znovu stejný tunel .Jenomže tentokrát jsem byla
připravená.Slezla jsem do jámy a posvítila si baterkou do tunelu.Moc daleko jsem neviděla
a tak jsem alespoň zavolala do té díry v zemi."trpaslíku,kde jsi".A to jsem neměla asi dělat.
Z tunelu se začalo ozývat podivné hučení a bzučení.Napřed vyletěl stříbrný krumpáč a ten
mně vší silou zasáhl do hlavy,zatočila se mi hlava ale ještě jsem viděla trpaslíka zle se mra-
číciho .Rozmáchl se lopatou a udeřil mně do kolena,které se mi podlomilo a já jsem nadobro
ztratila vědomí.Nevím jak dlouho jsem pololežela a napůl seděla v té jámě.Probudila mne
ale zima a tak jsem se zvedla a dopotácela se pod sprchu.Ta mně trochu probrala,smyla jsem
si krev z hlavy,ošetřila koleno a šla si lehnout.Ráno mně čekal další šok,když jsem se v
koupelně podívala do zrcadla,zjistila jsem,že na hlavě není po ráně ani stopa a na koleně
nebylo také nic vidět.O noční příhodě svědčila jen úporná bolest hlavy a kolena.Nemohla jsem
pořádně ani chodit a tak jsem ten den nikam nejela a odpočívala.Trpaslík stál zase na svém
místě a zahrada byla opět nedotčena.Jediné co se změnilo bylo že od té noci trpaslík již
na zahradě nepracoval a zůstával stále na svém místě.Já jsem odjela ale přísahala jsem si
že se tam zase někdy vrátím abych té záhadě přišla na kloub.








a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Pokračují ve strašení

8. září 2009 v 13:55 | Ba.Ji
Tak milé děti,prázdniny vám skončily a vy jste zase o něco starší.
A proto také strašení bude zase trochu tvrdší.
Pro jistotu si příběh,který vám budu vyprávět přečtěte až v sobotu,
kdy nemusíte vstávat do školy a proto nevadí,že strachem třeba neusnete.
Tento příběh se mě opravdu stal.
Bylo to před pár lety,kdy moje dcera byla vážně nemocná a podstoupila dost
drastickou léčbu léky,kterým se lidově říká chema.
Léčila se již skoro celý rok a tak ke konci léčby byla již hodně zesláblá a
objevovaly se u ní noční můry a halucinace.Vždy,když přijela na chalupu spávala
v podkrovním pokoji sama.Byla tam spokojená a moc dobře se vždy vyspala.
Jednou ráno mi vyprávěla,že když zhasla světlo a ještě nespala,objevila se u
její postele bílá,skoro průsvitná postava,chvíli tam postála a pak se ji posadila na nohy.
Přitom se na ni tak nějak smutně dívala
Po chvíli ale tlak na nohách ustal a postava se ztratila.Já jsem ji to vymlouvala,že se jí jenom něco zdálo a ona si myslela,že ještě nespí.Stáva se to někdy každému.Jenže,když se tento
příběh opakoval již po třetí,nabídla jsem se,že tam přespím s ní aby se trochu uklidnila a pak
se ten sen nebude třeba opakovat.Chvíli se zdráhala,že se nebojí a že ji to nevadí,ale nakonec
na můj návrh přistoupila.Večer jsme ulehly na lůžka naproti sobě,která byla asi jeden a půl metru od sebe vzdálená,chvíli jsme si četly,dcera pak zhasla svoji lampičku a vzápětí usnula klidným hlubokým spánkem.Já abych ji nerušila světlem,jsem také zavřela svoji knihu a zhasla lampičku. Oči se mi klížily a já jsem skoro usínala,když vtom mně vyrušil zvuk šustících lůžkovin,
jako když někdo tře nohama o prostěradlo.Tan zvuk se stále zrychloval a zesiloval a já jsem otevřela oči,abych se podívala co se to děje.Najednou jsem ale nad sebou viděla ve tmě postavu,vlastně jen bíly obrys postavy ,která se nademnou sklonila a začala mi tisknout deku,kterou jsem byla přikrytá na krk a to tak silně,že se mi hůř a hůř dýchalo a když už jsem měla pocit,že se udusím,zavolala jsem z posledních sil jméno své dcery,protože jsem měla za to že je to ona,a tlak okamžitě ustal a postava zmizela.Já jsem se hned posadila na lůžko rozsvítila lampičku a podívala se na protější postel.Tam klidně oddechovala moje dcera,ve stejné poloze jak usnula.Opět jsem lampičku zhasla a po chvíli také usnula a spala klidně až do rána.Ráno jsem se dcery ptala jestli se ji zase zjevila ta tajemná postava.Odpověděla,že ne a že se ji moc dobře spalo.Já jsem ji pak vyprávěla,co se stalo mně a uvědomila jsem si,že jsem vůbec nebyla vyděšená ani když už se mi špatně dýchalo.Dlouho jsem přemýšlely,co to mohlo být.Dcera se domnívá dodnes,že tam nahoře se musel kdysi dávno stát,nějaký smutný a tragický příběh a ta postava,která ji navštěvovala,byla ten neštťastný aktér toho příběhu,který se ji v době,kdy byla hodně oslabená a v nebezpečí života zjevoval a možná chtěl od ní pomoc,nebo chtěl pomoci ji.Jenže já jsem jim tam vnikla a všechno překazila.Možná proto se pokusil na mně i zaútočit.Opravdu nevím co to bylo ale jedno vím jistě,že jsem nespala a věřím teď i tomu,že ani dcera,když vidívala tuto bílou postavu nespala a že si to nevymýšlela.Za pár týdnu po této příhodě dcera ukončila léčbu,brzy se zotavila a ani ona ani já jsme tuto bytost již nikdy neviděly.
I přesto,že jsem nahoře spala od té doby mnohokrát.
Tak milé děti,to je všechno a taď vám jenom musím říct,že příští prázdniny,protože budete zase o něco starší,nahoře v podkroví spíte vy.Jsem velmi zvědavá,jak moc budete odvážní.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

O koníčkovi Pepasovi

28. května 2009 v 14:40 | Ba.Ji
O koníčkovi Pepasovi
Jednou,když jsem na chalupě pálila roští, polámané hračky a podobné věci,vytvořila
jsem pořádnou vatru a po shoření se z popela podobně jako v řeckých bájích zrodil
okřídlený koník.Protože to ale byl náš český koník,dali jsme mu jméno Pepas.Jen se koník
narodil,postavil se na nohy,zamával křídly a odletěl.Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a
nevěřila svým očím.Jenže druhý den ráno jsem na zahrádce zjistila,že zmizelo půl
záhonku mrkve a v hlíně jsem objevila otisk kopyta.Čekala jsem celý den ale nic a nikdo
se neobjevil.Ráno se na zahrádce objevily nové otisky kopyt a zse zmizela mrkev.Rychle
jsem dosadila další mrkvičku a tentokrát si počkala celou noc.Jenomže nikdo se opět
neukázal .Už,už jsem se chystala odejít,když tu se ve zduchu ozvalo šumění a
hučení,zdálky se blížil velký mrak.Když se ten mrak přiblížil na dohled,uviděla jsem že je to
náš okřídlený kůň Pepas.Klidně se snesl na zahrádku,kde jsem byla ukrytá za stromem a
dal se do pojídání mé mrkvičky.Byla jsem po probdělé noci unavená a taky pěkně
nazlobená,že mi koník tak neomaleně likviduje moji zahrádku .Vykoukla jsem z poza
stromu a zavolala na něj:co to tam provádíš?Ryl jsi,okopával jsi a plel záhonky?
Ale koník jen pohodil hlavou a odfrkl:hrom do koňských kopyt,schovej hlavu za strom a
mlč.Kvůli tobě jsem se musel narodit,tak se teď o mně postarej.Zasej a zasaď hodně
mrkve,ať mám co jíst a nereptej.Budu sem přilétat každé ráno s rozedněním a budu ti
likvidovat tvojí zahrádku.Potom se proběhl po záhonku s mými nejoblíbenějšími
květinkami,zamával křídly a odletěl.Zůstala jsem civět jako opařená a přemýšlela co
dál.Jestli koník splní čím mi vyhrožoval,budu muset zlikvidovat všechnu zeleninu a květiny
a sázet jen mrkev a zase jenom mrkev.A co bude v zimě,kdy venku leží sníh a na
záhonech nic neroste?Nezbývá mi nic jiného než zajít na půdu za sovou a zkusit ji poprosit
o radu.Problém byl ale v tom,že jsem si nemohla vzpomenout na kouzelnou
větičku,kterou se sova budí.Ať jsem přemýšlela,jak jsem přemýšlela věta se z mé
hlavy prostě vypařila.Mezitím koník přilétal každým dnem a protože mrkve bylo míň a míň
a ta nová nerostla tak rychle,Pepas se vztekal a vdycky provedl nějakou neplechu.Jednou
třeba okousal všechny růže a nechal je ležet na zemi,jindy kopal do sudu s vodou až ho
prokopl a voda vytekla,nebo hrabal kopýtkem v záhonech tak dlouho až zelenina lítala
kolem jeho hlavy a přitom všem ještě nepěkně klel své koňské nadávky.Třeba " ať
vás trefí koňské kopyto do seďáku,vy koňské huby hladové,červi ať vám kopyta provrtají" a
jiné a jiné.Abych ho na chvíli uklidnila,napadlo mně zajet do zeleniny a
koupit bednu mrkve.To jste měli vidět ten cirkus,který nastal když Pepas přiletěl.Hned
spustil ty svoje nadávky o líném lidském pokolení,bedýnku samozřejmě hned
převrhl,mrvičku kopytem rozházel po celé zahrádce,nakonec však pár sebral a
snědl.Když se jakž takž nasytil zamával křídly a odletěl.Já jsem hned vyběhla na půdu a i
když jsem si na kouzelnou větu nevzpoměla,přesto jsem sovu začala tichým
zoufalým hlasem prosit aby mi pomohla.Moudrá sova otevřela oči a
promluvila.Vím o tvém trápení a celou dobu čekám kdy přijdeš.Vím také,že vy lidé máte
špatnou paměť a že jsi zapoměla tu kouzelnou větu,kterou jsem ti kdysi
prozradila.Dnes ti ji už ale nezopakuji ale věř že v pravý čas si vzpomeneš.Teď ale k tvému
neštěstí.Za to ,že tě Pepas trápí si můžeš sama.Hračky,dřevěné hračky,byť i rozbité se
přece nepálí,ale opravují.Kdybys je jenom odložila na půdu nebo mezi nepotřebné
věci,nic by se nestalo,ale proto že jsi je hodila do ohně,stihl tě trest.Teď dobře poslouchej a
pamatuj co ti povím!Za chvíli zase usnu a už nebude čas na další rady!Dnes večer,až se
setmí a vyjde měsíc jdi na konec vesnice.Tam je hluboký černý les,jistě jsi o něm slyšela
spoustu strašidelných bajek.Jenže ty se nesmíš bát a musíš do toho lesa vstoupit.Ale
žádne světlo si sebou nesmíš brát!Na cestu ti posvítí jeno měsíc,který bude dnes v noci v
úplňku.Budeš muset jít až do prostřed toho lesa,překonáš všechny překážky a nástrahy a
nevydáš ani hlásku,jinak by vše bylo zbytečné!Uprostřed lesa je velká skála.Na
skále bude sedět obrovský výr a ty se musíš přiblížit tak tiše,aby tě neslyšel a neuletěl.Až
budeš u skály ulomíš si kousek kapradiny,která tam roste,ale výr,který má
zavřené oči nesmí nic slyšet jinak by tě rozsápal,tou kapradinou lehce švihneš po své
levé ruce a hned potom po skále.Ta se tiše rozestoupí a ty hned vejdeš.Kapradinu ale
měj pořád při sobě.Projdeš potichu temnou jeskyní,nesmíš o nic zakopnout ani
vzdychnout,až uvidíš na konci světlo.Tam bude spát tvé neštěstí,které bude vypadat
jako malé roztomilé koťátko.Ty to koťátko ale musíš bez milostí pořádně šlehnout tou
kapradinou a pak bez ohledu na to co se bude dít utíkat rychle k východu z jeskyně.Potom
budeš zachráněná a zbavíš se svého trápení.Tak se také stalo.Večer,když vyšel měsíc jsem
se vypravila do černého lesa.Dušička se mi svírala hrůzou,ale nezbývalo nic jiného než
strach překonat a postupovat černočerným lesem,plným bažin,děr a jistě taky
hadů,pavouků ,žab a jiných kdovíjakých příšer.Nad hlavou mi každou chvíli
strašidelně zahoukal sýček nebo hejkal až mi stydla krev.Nesměla jsem však ani
povzdechnout,abych nepokazila kouzlo.Tak jsem se po dlouhém trmácení,celá
poškrábaná,špinavá a potlučená dostala až ke skále,na které ve svitu měsíce seděl
obrovský zlatý výr.Měl silný zahnutý zobák,uši nastražené a dlouhé ostré pařáty
připravené k útoku.Oči měl ale zavřené a vypadalo to že spí,nebo o něčem
přemýšlí.Opatrně jsem přistoupila ke skále a tam jsem uviděla velký trs kapradiny.Když
jsem se ji ale pokoušela utrhnout,byla tak pružná jako z gumy.Nezbývalo nic jiného než
kapradinu ukousnout.Konečně jsem ji držela v ruce ale jak to bylo dál.Ze samého strachu
jsem zapoměla co mám dělat dál.Jak jen mi to ta sova říkala,"utrhneš kapradinu a šlehneš ji
po skále" aha už to vím.Nápřáhla jsem ruku a chystala jsem se šlehnout,vtom jsem si ale
vzpoměla,že říkala něco o levé ruce.Srdce jsem měla až v samém krku a přinutila jsem
se uklidnit.Zhluboka se nadechni a potichoučku vydechni.Tak a teď už všechno
vím.Kapradinou jsem se rychle šlehla po levé ruce,potom rychle po skále,ta se otevřela a
předemnou se objevila tmavá,hluboká jeskyně.Na začátku chodby ještě svítil měsíc
ale dál už byla černo černá tma. Potichu jsem postupovala podél stěny až jsem v dálce
zahlédla slabé světo,které se každým krokem přibližovalo.Došla jsem k velké osvětlené
jeskyni a tam uprostřed na zemi spalo malé roztomilé koťátko.Bylo tak krásné a
bezbranné,ale já jsem musela udělat,co mi sova poradila.Rozpřáhla jsem se a
uhodila.Koťátko se strašně leklo,vymrštilo se do vzduchu a na zem dopadlo zcela nahaté
nemluvně,dítě které usedavě plakalo.Už jsem se chystala k němu sklonit,když tu nemluvně
začalo měnit svůj tvar a já jsem na nic nečekala,otočila se a rozběhla k východu
jeskyně.Běžela jsem co mi síly stačily,za mnou se ozýval řev tygra,burácení bortících
se skal,hučení dravé vody,ale já jsem se na nic neohlížela a upalovala ven.Sotva jsem
vyběhla skála se zavřela.Utíkala jsem dál a dál ven z lesa až jsem zjistila,že je všechna ta
hrůza za mnou a jsem na okraji vsi,kde to mám domů jen kousek.To mně
uklidnilo.Došla jsem domů,vlezla do postele a usnula jako zabitá.Ve snu ale ke mně přišel
zase koník Pepas.Tentokrát byl trochu jiný.Nebyl už tak zlý a v očích mu
probleskovalo veselí.Potom ke mně promluvil.Vím,že jsem se k tobě choval
nepěkně a trápil jsem tě,také vím,že jsi zato tak docela nemohla,že ty hračky rozbily tvoje
děti a vnoučata ne ty,ale za to co prevedou děti přece vždycky mohou tak trochu
dospělí,když je dostatečně nepoučují a nehlídají.Proto jsem musel potrestat tebe.Ty
už si potom dáš pozor na to co dělají děti.Doufám ,že se na mně moc nezlobíš a že
budeme moct dál být dobrými přáteli.Musím se přiznat,že se mi u vás moc líbilo a že bych
i nadále chtěl čas od času zavítat na tvoji zahradu.Taky že tu vždycky najdu trochu té
sladké mrkvičky.Slibuji,že škodit ti nikdy nebudu,ani ošklivě mluvit už nebudu.Já jsem
souhlasila a tak se čas od času Pepas nad ránem objeví,zbaští nějakou tu mrkvičku na
zahrádce,občas provede malou lumpárničku dětem,jako zboří pár báboviček z písku,nebo
hrad,rozháže neuklizené hračky,strhne papírky,které si děti namalují a rozvěsí po
stromech ,ale nikdy neublíží.A já musím ještě dodat,že jsem hned ráno vyběhla na
půdu,sedla si pod trám kde spí sova a vduchu ji pěkně poděkovala za pomoc.Sova
sice spala ,ale já jsem viděla jak se ji zachvěla víčka a vím že mně slyšela.Také ještě musím
dodat,že když byl u mně před týdnem Tomášek,to je můj vnouček,namaloval mi
obrázek okřídleného koníka,který vypadá přesně jako Pepas.Tak nevím jestli je to
jenom náhoda,nebo jestli Pepas navštívil ve snu i jeho.























a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist

Babička upírem

24. ledna 2009 v 18:21 | Ba.Ji
Babička upír

Byly prázdniny a na chalupu přijeli vnoučata, Markétka s Tomáškem.
Celé dny běhali venku na zahradě, po louce, hráli si na stromech,
chodili s babičkou a dědečkem do lesa a jezdili s dědou na kolech na výlety.
Večer pak když byli ve svých postýlkách jim babička přečetla pohádku a nemohla se dočkat,až děti usnou.
Sotva uslyšela jejich pravidelné oddychování, vstala z postele a z každého krčku svých vnoučat upila trochu krve.
To se opakovalo každou noc ale nikdo si ničeho nevšiml. Děti se sice probouzeli každé ráno později a později a na krku mívali malé ranky, ale babička vždycky řekla že je to od komáru, kteří tam v noci vlítnou.
Tak to šlo celých čtrnáct dní, až potom Markétka odjela domů a na chalupě zůstal jenom Tomášek.
Jeho krev sice babičce chutnala nejvíc, ale bylo ji málo a tak si ji babička nahrazovala krví dědy,
který spal v podkroví a neměl o ničem ani potuchy.
Až jednou se děda najedl česneku a když usnul a babička zase přišla pro svou trochu krve,
napila se a byl to málem její konec.
A to do slova a do písmene.
Ráno byla slabá jako moucha, bylo ji strašně zle a na umření.
Tomášek s dědou byli z toho strašně nešťasní a nevěděli si rady.
Doktora babička nechtěla a léky pro ni nebyly. A tak se celý den potácela mezi životem a smrtí
a když navečer děda s vnoučkem vyšli na zahradu, babička vstala zpostele a z posledních sil se
vyškrabala po schodech na půdu.
Probudila sovu a musela ji chtě, nechtě povědět celou pravdu a žádala ji o pomoc.
Sova se nejprve na babičku hrozně rozzlobila a chtěla ji strašně potrestat.
Pak si ale řekla, že babička už je potrestaná dost a jestli jí nepomůže, tak umře.
Dala ji dobrou radu, ale babička musela slíbit, že se na krev už nikdy ani nepodívá.
V noci, když už všichni spali, babička vzala do kapsy nůžky, vyšla na zahradu do kůlny,
tam si vzala rýč a lopatu a vydala se pomalu ke křížku, který už byl sice rozbořený.
ale pořád tam zůstávala hromada kamení a cihel.
Kříž nestál daleko od chalupy, ale pro babičku, která byla polomrtvá,
to byla nekonečná cesta.
Dobelhala se tam právě když vyšel z poza mraku měsíc a to byl právě čas,
aby se pustila do práce.
Musela vyrýt u úpatí kžíže jámu hlubokou, aby se tam schovala noha až po koleno
a dlouhou tak, aby se tam schovala celá paže.
Když byla s prací hotová, bylo těsně před rozedněním.
Babička byla tak unavená, že si myslela, že už víc nezvládne ale přesto vytáhla z kapsy nůžky
a ustřihla si dva prameny vlasů těsně u hlavy nad pravým uchem a ty pak hodila do jámy.
Z posledních sil na ně přehodila odlomený kámen z pravého ramene kříže a vše zasypala hlínou.
To už se ale rozednilo a babička se svalila na trávu jako podťatá a nevěděla o sobě.
Až paprsek sluníčka polechtal babičku pod nosem a probudil ji.
Babička zjistila,že má zase plno síly a že je vyléčena.
V chalupě zatím bylo pozdvižení
.Když Tomášek s dědou ráno vstali a nenašli babičku v posteli, strašně se vyděsili.
Nevěděli, co se stalo, vdyť babička byla včera tak nemocná.
Ale to už se otevřely dveře a babička se vrátila.
Řekla jim že se ji udělalo dobře a tak se šla brzo ráno projít.
Všichni byli šťastní a nejvíc babička.
Ale stala se ještě jedná podivná věc.
Když se totiž babička ráno probudila na mezi, vůbec si nemhla vzpomenout proč tam je a co se s ní stalo.
A to že byla upír, to už vůbec neví.
Jenom když připravuje maso k obědu a objeví se někde krev, zeslábnou ji nohy a má z něčeho strach.
Ale neví z čeho a proč.
a href="http://www.toplist.cz/" target="_top">TOPlist
 
 

Reklama