Vypíšu se ze všeho, co mi dělá radost i co mně trápí.

Téma týdne

Bláznivá

26. října 2011 v 13:22 | Ba.Ji

Mám ráda déšť,když mrholí a padá do mých vlasů

Z obočí,řas i ze tváří když odejímá krásu.

Vlasy mám jako provázky,promáčené a splihlé

přesto se cítím šťastnou být ve svoji duši zjihlé.


Když v teple,v suchu doma jsem ,slyším déšť jak si sílí

ještě teď cítím mokrou zem,mám ráda tuto chvíli


Když se pak k dešti staccatu i tichý vítr přidá

Hudba sa v uších rozezní,noha se s nohou střídá


Když vítr přidá na síle,tu cítím se tak blaze

S mokrými vlasy v košilce

si tančím bosa na podlaze.

Ticho

22. září 2011 v 16:29 | Ba.Ji
Ticho jsem měla vždycky ráda.Když jsem si mohla zalézt domů do svého pokoje,vhupnout do postele zavřít bolavé oči a jen tak si poslouchat ticho.To byla krása.Ale trvala jen do doby než se to stalo!Teď už se přílišného tich spíše bojím.
Byl mrazivý zimní den a já šla spolu s partou kamarádu,kamarádek po ulici.Smáli jsme se,povídali a bylo nám fajn.Nevnímala jsem okolí až do chvíle,kdy se u mého ucha ozvala strašná rána.Hlava se mi rozskočila na tisíc malých kousků,před očima mi sršely jiskry a hvězdičky.Najednou všechno ustalo a já slyšela hrobové ticho.Ticho jaké jsem nikdy nezažila.Pomalu jsem se vzpamatovávala,kamarádi kolem mne se usmívali,někteří něco rozčileně křičeli ale já nic neslyšela.Udiveně koukám z jednoho na druhého,nevšímají si mne jen se rozhlížejí a otvírají ústa.Potom se konečně Marcela podívá na mne a něco mi říká.Má v očích otazník.Já napřed potichu,potom už křičím,že neslyším,pořád dokola to opakuji a přidávám na hlase.Jenže neslyším ani sama sebe a začínám propadat hysterii.Všichni se na mně udiveně dívají,chytají mě za ruce něco mi stále opakuji,jenže nic,vůbec nic k mému sluchu nedoléhá.Nikdo si nedovede představit to zoufalství.Nechápu co se stalo,co to bylo za ránu,která mě vzala sluch.Konečně přijíždí sanitka a vezou mně do nemocnice.Lékař na mně mluví,ptá se,jenže jak mu říct,že je to zbytečné,že neslyším ani sama sebe.Snažím se odezírat ze rtů.Zoufale se o to snažím,jsem však příliš rozrušená abych se dokázala na něco soustředit.
V nemocnici mě vozí z vyšetřovny na vyšetřovnu,od lékaře k lékaři,vyčistili mi a obvázali ránu na hlavě o které ani nevím,koukají se mi do obou uší,je to nepříjemné ale hluché,bez zvuku.Bolí mě hlava a je mi zle,snažím se jim to říct,bez toho aniž bych slyšela vlastní hlas je divné až nepříjemné mluvit.Nemám kontrolu nad tím co říkám,jak to říkám,jestli vůbec něco říkám,jestli jen neotvírám usta naprázdno.Potom mě sestra uložila do postele,napíchla kapačku a já usínám.Je to těžký a tvrdý spánek,který se podobá spíš bezvědomí.Ráno se probouzím do ticha a nevím kde jsem.Nepamatuji si nic,jen ležím a rozhlížím se s nepříjemným pocitem.Dveře se neslyšně otvírají,vchází sestra a po chvíli lékař,zase otevírají ústa,pokyvují hlavou,dívají se povzbudivě na mně.Už si vzpomínám.Jsem hluchá,něco prásklo a já jsem hluchá!Chtěla bych křičet,proč,proč já ale mlčím a raději zavírám oči.Někdo mě bere za ruku,jsou to rodič.Maminka se usmívá,jako by nic nevěděla a otec se na mně zkoumavě dívá.Potom mi oba něco povídají,je to takové uklidńující i když vlastně nevím co mi říkají.Maminka mně hladí a usmívá se v koutku očí má ale smutek.Tak jsem v nemocnici strávila tři dny a čtvrtý den v noci mě probudil zvláštní šum.Co to může být?Já přece nic neslyším!Po chvíli znovu něco šumí a je to přímo v mé hlavě!Co se to děje!Do rána jsem už neusnula a šum se ozývá teď už téměř bez přestání.I když mi to nedělá moc dobře,jsem šťastná,začínám slyšet alespoň něco.Když mi sestra přinesla snídani,snažila jsem se ji to říct a zvuky v hlavě se zesiluji.Nerozumím sice svým slovům ale slyším je,uvědomuji si.Sestra se vzdálila a přichází lékař.Pokyvuje hlavou a pomaloučku vyslovuje slova.Já jim začínám rozumět,v tom se ozve prasknutí,někde až v mozku a já slyším,lidi já slyším.Bože to je krása.Teď jsem doma a vychutnávám si všechny zvuky,jen někdy se v noci polekaně budím a napínám uši,jestli opravdu slyším.Doufám,že se už nikdy s dělobuchy a petardami u mého ucha nesetkám!Ticho je krásné,ticho prý léči,ale z ticha se můžete i zbláznit!

Nahota

15. září 2011 v 17:15 | Ba.Ji
Na nahotě není nic špatného.Konečně,všichni jsme na svět přišli nazí,v tom jsme si my lidi rovni.Ale já bych chtěla napsat o tom jak jsem já na svou nahotu doplatila.
Byl horký červencový den a já se dala do sekání trávy.Už to nutně potřebovala i když mně se zrovna moc do toho nechtělo.Nicméně oblékla jsem se do plavek a začala jezdit se sekačkou po zahradě.Vždy,když se mi zdálo,že jsem přehřátá,vlezla jsem do bazénu na půl hodinky a potom zase pokračovala v práci.Odpoledne se nachýlilo a já měla na šňůře dvoje mokré plavky a jednu spodní soupravu.Musím podotknout,že mám velkou zahradu a je mi šedesát.Protože sousedíme s chalupou,kde přes týden nikdo není,na druhé straně je pouze zarostlé zbouraniště a celá naše zahrada je obehnáná asi dvoumetrovým živým plotem,rozhodla jsem se že po skončení práce si vlezu do bazénu nahá,nechtělo se mi stále převlíkat.Vzala jsem si tedy župan , osušku a za bazénoem se svlékla a šupla do vody.Ráchala jsemse tam dost dlouho a najednou se za živým plotem od sousedovic chalupy objevil vršek hlavy s očima a soused,který nečekaně přijel před víkendem mne pozdravil a ptal se jestli bych mu nepujčila trochu kávy.Teď jsem přijel a zjistil,že nemáme ani kapku, pravil.Ve mně by se krve nedořezal.Co mám dělat?Nejraději bych vlezla pod vodu,jen že tam dlouho nevydržím ,a pak on jistě počká.A tak jsem připlavala ke straně bazénu,kde se nacházel on a přitiskla se ke stěně.Snad nic neviděl.Řekla jsem mu,že mu ji hned přinesu,jenže on čekal u plotu,samozřejmě,čekal až s ní přijdu a podám mu ji.Jenže já nemohu z vody,jsem nahá a na župan prostě nedosáhnu.V hlavě mi šrotovalo ,ale nic kloudného mně ne a ne napadnout.Říct mu,že jsem nahá,to bych si vůbec nedovolila,co by si o mně v mém věku myslel?Už mi začínala být ve vodě zima,proto že jsem se nehýbala a ven vylézt nemůžu,soused stojí za plotem,nakukuje přes plot a mluví a mluví.Snaží se být vtipný a mně berou všichni čerti.Konečně mně něco napadlo.Víte co,jděte si zatím postavit vodu na kafe,já se převléknu a přijdu za vámi.A dáte si semnou?Samozřejmě odpovídám,i když kávu v tuto odpolední dobu nepiji,protože pak neusnu.Slíbila bych cokoli,jen ať už odejde.Konečně se otočil a odchází.Já rychle přikrčeně vylézám z vody,soukám na sebe župan a mokrá upaluji do chalupy.Rychle se doma osuším,obléknu,popadnu kávu,balíček čaje a jdu na návštěvu.Všechno nakonec dobře dopadlo,já si dala čaj,soused kávu a pok se mně jen tak mezi řečí ptal:Vy jste se styděla předemnou vylézt z vody?To si myslíte,že moje žena v plavkách nechodí?Jen jsem se usmála a myslela si jó kdyby jsi milej zlatej viděl v jakých plavkách jsem já byla!

Sourozenci

7. září 2011 v 14:51 | Ba.Ji
Mít sourozence je moc prima.Já sama jsem vyrůstala se čtyřmi sestrami.Tedy bylo nás pět holek a užily jsem si spolu spoustu legrace.Nikdy nikdo nebyl sám doma,vždycky jsme si měly od koho pujčit oblečení,šminky,boty,netrápily nás otázky dospělosti,proto že vždycky bylo koho se zeptat.Nebyl mezi námi velký věkový rozdíl.Je pravda,že jsme se hádaly ba někdy i do vlasů vjely ale za chvíli bylo vše vpořádku.Proto že jsme vyrůstaly ve velmi skromných poměrech a zvykly jsme si o vše se dělit nedošlo k rozepřím ani při dělení dědictví a stojíme při sobě stále a pořád se máme rádi.Když se sejde náš "babinec"tak s láskou a nostalgii vzpomínáme na své dětsví a věřte,že je na co.Každá z nás byla jiná a každá z nás dokázála provádět neuvěřitelné lumpárny.Ale musím přiznat,že i s rodiči bývala legrace a s maminkou ,která byla hodně svérázná jsme se nasmály i ve starším věku.Jen škoda,že to dětství tak rychle uběhlo a že rodiče už tu nejsou s námi.Moc nám chybí ale jsme jim vděčné za to,že nás bylo tolik dětí a že nám dokázali připravit tak pěkné dětství.

Můj příběh

1. září 2011 v 19:42 | Ba.Ji.
Dnes vám budu vyprávět příběhy dva.Vznikly z omylu ale žily si svým životem.Před prázdninami jsem šla do školky pro svého čtyřletého vnoučka.Proto, že to bylo po obědě,tak jsme to vzali domů parkem.Žijeme v lázeňském městě a tak je v parku spousta pramenů.Když jsme došli k prvnímu z nich,zeptal se vnuk co je tam napsáno.Přečetla jsem pouze velký nápis,protože se mi nechtělo vytahovat brýle.Tindal Quelle,řekla jsem mu.A co to znamená babi?A teď začne ten příběh.Jsem již staršího věku a ve škole jsme se učili pouze rusky,tedy jsem si spletla slovíčko quelle s queen, pramen s královnou a řekla jsem milému Ondráškovi suverně:Královský pramen.Královský pramen ?Opakoval vnouček a už mu zářila očka.Copak tady byla královna?Asi ano odpovídám a Ondrášek pokračuje,a co tady dělala?No asi když se procházela v parku,tak dostala žízeň a šla se tady napít vymýšlím si.Ale proč se nenapila královské vody,kterou královny mají?Ptá se dál vnouček.To opravdu neví a jdeme dál.Ještě celou cestu jsme si vymýšleli co ta královna tam mohla dělat a mně pomalu docházelo,že jsem to asi popletla.Druhý den jsem se to pokusila vnukovi vysvětlit,že jsem to poletla,jenže ten o tom nechtěl ani slyšet.Že jsi to babi spletla a ten pramen je opravdu královský,díval se na mně prosebně.Vždyť tam přece musela chodit královna.Chvíli jsem se pokoušela ho přemluvit ale nakonec jsem kapitulovala a řekla,že pramen je opravdu královký a Ondra byl strašně šťastný.Od té doby to každém vypráví,jak v parku byla královna a pila z našeho pramenu a Tindall quelle je jeho nejoblíbenější pramen.
Druhý příběh jsem si zase rozvinula já a to na základě sdělení téhož vnoučka.Předevčírem mi totiž mezi hrou oznámil,že tatínek ma strašně dlouhého sergeje.Ve mně by se krve nedořezal,jistě většinu vás napadne to,co napadlo mne.Představila jsem si,že třeba byli spolu v koupelně a na dotaz Ondráška tatínek odpověděl že je to sergej?Přešla jsem to mlčením a hráli jsme si dál.Jenže druhý den mi vnouček zase jen tak zničeho nic řekl.Babi,tatínek ma strašně dlouhého sergeje.Díval se mi přímo do očí a já nevěděla jak reagovat.Napadlo mně zeptat se, jak to víš?No viděl jsem ho.odpovídá.Ale když já nevím co to je Ondrášku,říkám když o tom stále mluví.No přece babi vlak.Sergej je strašně dlouhý vlak.To si nedovede nikdo představit,jak se mi ulevilo.Jeho tatínek má totiž velký model železnice a zřejmě si pořídil nový vlak,kterému říká Sergej?

Zatraceně těžké slovo

27. srpna 2011 v 16:33 | Ba.ji
Je to pro mne tak obtížné slovo,že ho nedokážu ani vyslovit,maximálně ho přečtu.Nechce se mi však věřit,že je to nejdelší slovo na světě!Přece naše krásná čeština nebo slovenština musí mít také něco podobného,nemyslíte?Přemýšlím o tom téměř celý týden.Pomůže mi někdo,oplátkou bych nabídla rozbor tohoto slova i s překladem.
Floc-je buďto ševcovský hřebík,nebo peníz
Cina-čína v sms
Ucini-učiní v sms
Hilipil- Hili-pili jako třeba čáry máry
Fication-ufikne,uřízne
Znamenalo by to Flok, Čína učiní hili pili a je fikation.
Pěkná blbost,asi na mne působí to horko.Musím si jít trochu schladit hlavu do bazénu!Tak snad příští týden to bude lepší!

Toaleťák

16. srpna 2011 v 16:20 | Ba.Ji
Huj,to už je třetí nestravitelné téma týdne.Psát o toaletním papíru?To snad ne,leda že by tím byl myšlen mužský protějšek toaletářky expresivně.Ale i tak je to nezáživné,nechutné a hloupé!Raději jdu do lesa,ať přijdu na hezčí myšlenky!Nashle za týden.

Reklama-součást života

27. července 2011 v 14:06 | Ba.Ji
Reklamu nemám příliš v lásce,ale naučila jsem se s ní žít a moc ji nevnímám.Je to bohužel součást této doby a našeho života.
Pravdou ovšem je,že někdy se reklama docela povede,je krátká výstižná a pobaví.Teď se mi například docela líbí reklama s keckami.Některé ale vůbec nepochopím a trvá mi hodně dlouho,než zjistím na co vlastně je.Jsou to hlavně americké,třeba na sportovní obuv atd.Nejvíc na reklamách mi vadí,že jsou klamavé a nepravdivé.Nikdo to ale neřeší a tak nás "oblbují" s čokoládami plnými mléka,jogurty plnými živých kultur,zdravými polévkami z pytlíků,dokonalými spotřebiči,které pracují za nás atd.To je to co mě obtěžuje nejvíc a s čím se nedokážu vyrovnat.Ale dnešní svět je takový.Je výhradně o penězích,mamonu a ziscích za každou cenu.Člověk jako takový se svým rozumem a právem tady prakticky nemá místo.Snad jsem to napsala příliš tvrdě a jednostraně ale tak to vnímám ja.

Začátky jsou nejkrásnější

23. července 2011 v 18:57 | Ba.Ji
Začínal měsíc září a já jsem nastoupila do posledního ročníku gymnázia.První dny měsíce byly teplé,prosluněné,loudala jsem se vždy cestou ze školy a vzpomínala na prázdniny.Jaká škoda,že tak uběhly.Nejlepší by bylo kdyby trvaly deset měsíců v roce a jen dva byla škola,to by se mi líbilo,ale muselo by být pořád léto-voda a slunce.Cestou jsem se zastavovala před výkladními skříněmi,prohlížela si vystavené zboží a občas se pozdravila se známymi.Najednou mou pozornost upoutal mladý muž.Byl vysoký,černé vlasy se mu krásně vlnily až k ramenům a hlavně jsem si všimla jeho tmavých očí,které mne propalovaly až jsem se chtě nechtě začervenala.Otočila jsem hlavu jako bych si ho ani nevšimla a pokračovala dál.Za chvíli jsem na něj úplně zapomněla.Jenže za pár dní jsem potkala opět toho samého kluka a zase se mi zdálo,že cítím jeho pohled až v mozku.Když jsem se však na něj podívala ,vůbec si mně nevšímal.Tak jsem toho kluka potkávala neustále téměř tři týdny a střídavě jsem si nevšímala já jeho,nebo on mne.Byl starší než já,mohlo mu být tak dvaadvacet,nevím ale začínal mne zajímat a hlavně se mi moc líbil.Jenže teď kolem mne chodil jako bych neexistovala.Zato mně se o něm už i zdálo.Skončilo září a nastalo pravé podzimní počasí.Většinou pršelo,nebo byla mlha.Jednoho odpoledne,zrovna lilo jako z konve a já spěchala domů,celá ucouraná,mokrá,vlasy se mi splihle lepily na čelo,byla jsem na sebe naštvaná,že jsem si ráno nevzala deštník a taky jsem byla pěkně prokřehlá.Najednou ke mně ze zadu někdo promluvil!Nechcete se schovat slečno?Já se vztekle otočila,dělá si snad někdo ze mně legraci?Cožpak nevidí,že už ani víc mokrá být nemohu?Za mnou stál pod obrovským deštníkem ten krásný tmavovlasý kluk a s úsměvem ve svých očích mi nabízel svůj deštník.Hrklo ve mně jak ve starých hodinách.Srdce se rozběhlo takovým tempem,že jsem se bála,že to neudýcham.Ale přesto jsem se snažila aby na mně nic nepoznal a jen tak ledabyle odpověděla,že děkuji ale že mám déšť ráda a pokračovala rychle dál.Jenže kluk se nevzdal rychle mně dohonil,uchopil mně za paži a s úsměvem mi povídá"neblázní Eliško,vždyť si uženeš zápal plic a to by mě opravdu mrzelo.On zná dokonce moje jméno a klidně mi tyká,hnalo se mi hlavou ještě trochu splašeně,ale co, uklidnila jsem se ,jen ať se podívá,jak vypadám,jako zmoklá slepice a určitě bude litovat.Zastavila jsem se a schovala k němu do sucha.Bylo to příjemné a zároveň mně mrzelo,že to musí skončit právě tak.Celý měsíc se šlechtím,češu oblíkám,abych na něj udělala dojem a dnes,když jsem promoklá jak vodník si mně může prohlídnout pěkně zblízka a zjistit jaká jsem vlastně ošklivka.Zdá se ovšem,že mu to nevadilo.Pěkně jsme si popovídali,doprovodil mně až domů a zeptal se jestli na mně může zítra počkat na stejném místě.Taky mi řekl,že se jmenuje Petr a zná mně již celé prázdniny.Stále se snažil být blízko mně ale já si ho prý vůbec nevšímala.Proto nemněl odvahu mně oslovit.Až dnes,když jsem byla tak skřehlá,doufal,že ho neodmítnu a že se semnou bude moct konečně seznámit.Zjistil si sice spoustu věcí o mně,ale to hlavní by chtěl slyšet ode mně.A tak jsme začali spolu chodit a byl to ten nejkrásnější začátek jaký znám a doufám,že konec nikdy nebude.

Mám svůj....

19. června 2011 v 18:26 | Ba.Ji
Mám svůj soukromý vesmír,do kterého nikoho cizího nepouštím.Je velký,krásný,mám tam i své hvězdy a hvězdičky,svou planetu, sice jen jednu ale velikou.Je to planeta lásky a tam se mohu kdykoli uchýlit když je mi ouvej.Mé hvězdičky jsou milé a vůbec nejsou chladné a sluníček mám hned několik.Ani o ta se však nikdy nespálím,v to pevně věřím.Na mé planetě je stále den a světlo.Noc si mohu přivolat kdykoliv jen potřebuji.Stačí se uložit k odpočinku a zavřít oči.Pro "rakety "v mém vesmíru však místo není.Nepustím tam ani vesmírné dobrodruhy.Stvořila jsem si svůj vesmír jen a jen pro sebe a jen a jen já si rozhodnu,kdo tam smí a kdo ne.

Mít tak stroj času

7. června 2011 v 16:40 | Ba.Ji
Kdybych měla stroj času,vrátila bych se nejdříve do pravěku!Chtěla bych vidět tu bujnou přírodu,obří přesličky,kapradinové stromy,všechny ...saury a ještěry a ptáky a ryby.Všude by bylo teplo,vlhko a klid.Asi bych se trochu bála ale určitě by to stálo zato.Potom bych se přesunula do konce osmnáctého století a počátku devatenáctého.Myslím,že by to také stálo za podívanou a nakonec bych chtěla zažít dvacátá až čtyřicátá léta.Možná bych se na skok vrátila do svého dětství a hlavně bych chtěla ještě jednou vidět své rodiče.Je spousta otázek na které neznám odpovědi a které mne kupodivu napadaji až teď.Stroj času by se také dal využít i k cestování po jiných kontinentech ve všech dobách a to by teprve bylo!Prostě kdyby,kdyby.Celý náš život je složený z takových kdyby.Snad se to jednou podaří,něco takového sestrojit a dát odpověď na všechna ta kdyby,proč a jak.Jenomže to pak nastane takový zmatek na zemi,že to bude asi konec života i planety,protože si většina lidí bude chtít změnit to co se událo a co se mu nelíbilo a tím se změní veškerá návaznost na příští události atd.,atd.

Pohádky nejmilejší...

5. června 2011 v 20:06 | Ba.Ji
Pohádky provázejí celý můj život a stále je mám ráda.Pamatuji si na svou první pohádkovou knížku,kterou jsem dostala asi ve třech letech.Byla to pohádka o holčičce,která se narodila z lístku jabloňového květu a byla překrásně ilustrovaná.Ještě dnes si dokážu vybavit některé obrázky.Bohužel však nevím jak se jmenovala ani kdo ji ilustroval.Protože se mi narodily ještě tři mladší sestřičky,tak se knížka nedochovala.Nikdy však jsem na ni nezapoměla a i když jsem měla spoustu dalších pohádkových knížek,tutu žádná nepředčila.Možna proto,že ji nemám?Za mých školních let nám paní učitelka předčítala i ve škole pohádky a to bych vydržela poslouchat třeba celý den.V pohádkách nás asi láká nejvíc to,že tam vždy zvítězí dobro nad zlem a téměř pokaždé mají dobrý konec.To nám , nebo alespoň mně v životě mnohdy chybí.A proto se spousta z nás i v pozdějším věku ráda uchyluje k pohákovému světu.Je pravdou,že i "dospělí" umí vymýšlet a krmit své okolí pohádkami o které však nikdo nestojí a málo kdo je chce poslouchat.To už je však jiné kategorie!

Budoucnost mám nejistou,čeho se tu bááát....

25. května 2011 v 17:20 | Ba.Ji.
Budoucnost,jak už napovídá nadpis mám nejistou,neboť ji mohu plánovat pouze do roku zakončeného nulou,tedy do roku 2020,což je pouhých devět let.A to není zrovna mnoho.Vysvětlím hned proč jen do roku dvacet.Narodila jsem se v roce,který končil nulou,vdala jsem se v roce opět zakončeném nulou,první svatba jednoho z mých dvou dětí byla taktéž v roce s nulou.Velkou a těžkou operaci jsem prodělala jak jinak, v roce zakončeném nulou.Plavat jsem se naučila na stará kolena,opět byl rok s nulou na konci.Tedy všechno důležité v mém životě se děje v letech,která končí číslem nula.Pokud přežiji rok dvacet,mám před sebou dalších deset let,kdy si ovšem toho už moc neužijí,protože budu stará,tedy opět má obligátní nula.Tolik k tématu týdne,jak to vidím já.

Moje město v klínu hor

12. května 2011 v 15:15 | Ba.Ji.
Moje město je přímo vklíněné do údolí mezi horami.Někomu se může zdát zcela obyčejné až nudné,ale pro mne je krásné a hlavně hodně blízké mému srdci.Blíž už je snad jen moje rodná vesnička nedaleko tohoto města,kde jsem strávila své dětství.V tomto městečku,které má asi jen dvanáct tisíc obyvatel žiji větší část svého života.Jak už jsem psala,je obklopeno horami,lesy a krásnou přírodou.Památek tady zase až tolik není,snad jen zmíním vodní tvrz .Na kopci nad městem je náhrdelník z lázeňských budov a kolonády,která když se večer rozsvítí svými světly tak opravdu zdobí kopec jako diamantový náhrdelník.Máme tady také rozsáhlý lesopark se sousoším zakladatele lázní a spoustou pramenů většinou v mramorovém provedení.Kámen,to jedna z nejdostupnějších surovin v našem kraji.Potom ještě samozřejmě dřevo z lesů.Uprostřed náměstí,mimochodem nově opraveném je roztomilá radnice né moc velká ale starobylá.Větší část starobylých budov na náměstí však vzala za své v době minulé,kdy vše krásné nahrazovaly sice účelné ale nevzhledné paneláky.Přesto je náměstí po malých předělávkách pěkné,jako ostatně celé město.Kdo žije poblíž jistě poznal město Jeseník.Ano je to to moje milé městečko,které bych asi nedokázala vyměnit,už jenom pro ten klidný život v čisté a zelené přírodě.I když nadruhou stranu se tady nežije vůbec lehce.Do vnitrozemí je všude daleko a hlavně přes kopce a hory,takže v zimě je to dosti často svízelné.Zvykli jsme si na přívaly sněhu,kdy to hodinu odhazujete a za vámi se cesta opět uzavírá,v létě naopak často prší a to pak je několik dnů olovo místo oblohy a dokud se mraky nevyprázdní aby se mohly přehoupnout přes hory do té doby sluníčko nevidíme.I taková může být druhá stránka mého městečka a mé tolik milované přírody u nás v kraji.

Krev?

1. května 2011 v 17:19 | Ba.Ji
Je první máj a to bych neměla o krvi psát,vždyť Máj je v podstatě měsíc lásky a tam by mělo být všechno krásné,jenže téma týdne je krev bez ohledu na datum.Krev mi nevadí,pokud je moje vlastní.Ovšem vidím-li někoho jiného zkrvaveného vyletí mi srdce až do krku a nevím proč,ale mám strach-hrůzu.Nejraději bych utekla!Na druhé straně moje zodpovědnost mi to nedovolí,pro zraněného dobře ,pro mně špatně.Krev lidi odjakživa buďto děsila,nebo fascinovala.Ale proč?Máme ji přece všichni stejnou.Máme všichni stejné množství,každý o ni ví.Tak proč je tomu tak?Barve je také pěkná,červená,žádná drasťárna.Snad je to proto,že krev je většinou spojena s bolestí?Ale je to také život a možná pokud uniká krev,máme strach že unikne i život?Nevím ale v jednom případě mi krev nevadí a mám ji dokonce ráda a to v jelítkach.Pěkně opečených.Doufám,že jsem vás tím moc nenazlobila.Je to jen pro odlehčení vážného tématu.

Stokrát nic umořilo osla

23. dubna 2011 v 15:55 | Ba.Ji
Slovíčko "nic" je zdánlivě nepotřebné a nesmyslné.Ve skutečnosti je to však velmi důležité slovo a téměř každý z nás ho občas rád slyší.Třeba v případě ,že je podezření na zákeřnou chorobu a lékař oznámi:nic jsme nenašli,podezření se nepotvrdilo.To je potom člověk šťastný a stačí jenom jedno nanicovaté slovíčko.Nebo: nic se mi nestratilo,nic mně nebolí, nic se mi nestalo(třeba při havarii).Na druhé straně když třeba chodíte celý měsíc do zaměstnání a zaměstnavatel vám na konci řekne-nic nedostanete,nemám peníze to je pak k vzteku.V takovém případě slovo nic můžeme i nenávidět.Nic ti nedám,nic neumím- míš,nic nejede(o půlnoci trmvaj,vlak,autobus).A slyšíte- li stále dokola nic,nic ,nic, na každou otázku,tak to opravdu umoří každého nejen osla!

Barvy to je život

12. dubna 2011 v 20:03 | Ba.Ji
Nejkrásnější barvy přináší jaro.Ta kouzelná zeleň,kterou nás příroda obdaří z jara,se nikdy během roku neobjeví.Když ji pak doplní žlutými petrklíči,sněhobílými sasankami,rúžovou barvou řeřišnice,modrofialovou fialek,pzději se rozzáří všemi barvami květinové zahrádky,kde nás okouzlují pestrobarevné primulky,po nich se rozzáří voňavé hyacinty,stromky a keře se taktéž oději do zářivých žlutých,oranžových a růžových barviček.Voní celý svět a celý svět jakoby jásal.Když se přiblíží léto,zelená barva tmavne a zase je zajimavá.I květy mají trochu tmavší nádech,aby mohly soupeřit s ostrým svitem slunce.Podzim ten je
ještě tmavší a sytější.Převládají tóny více do hnědočervená i když takové kateřinky dokáži také pěkně zářit pestrou škálou nevídaných barev.Jen zima je na barvy chudá.Bílá,šedá,černá a špinavá.Je to smutné období a jsem vždy ráda když skončí.
Barvy to je prostě náš život a i nálada a pocity bych dokázala snadno popsat v barvách.

Peklo

9. dubna 2011 v 19:29 | Ba.Ji
Michala přivezli na sál,kde se pohybovalo několik postav v bílých hábitech od hlavy k patě a i oblïčeje měly zcela zahalené rouškami.Dva zřízenci jej zručně přeložili na operační stůl. Potom na něj nasunuli od pasu nahoru kovovou konstrukci a spustili přes ni bílou plachtu,takže Michal neviděl vůbec na spodní část svého těla a ani postavy v přední části sálu.Slyšel jen tiché hlasy,které se mezi sebou radily ale on ničemu nerozuměl.Potom ucítil chladný dotyk ve svých slabinách.Něčím ho natírali.Zatím to bylo dobré,nic nebolelo,nic se téměř nedělo.A vtom se mu do slabin zakousla neskutečná bolest a tlak.Měl pocit,jako by mu chtěl někdo přeseknout šlachy a úpony nohou v místě napojení na trup.Potom tlak polevil a on cítil jak se mu něco cpe do těla.Bylo to jako by mu nasouvali drát do celého tělo.Hlavně že pominula bolest,tohle se dá vydržet.Za chvíli bylo povšem a Michal si oddechl.Nevěděl sice co to bylo,nicméně doufal,že pokus skončil a oni mu dají pokoj.Omyl,ucítil chladný dotyk ve slabinách druhé nohy a vše se znovu opakoval,jen stím rozdílem,že to všechno trvalo mnohem déle.Nakonec i toto skončilo a zatím co se postavy mezi sebou tiše dohadovali,on měl klid a doufal,že ho již brzy převezou zpátky do místnosti,kde ho dosud drželi.Potom se ozval rachot a na kolejnicích nad ním se začal přisunovat nějaký kovový předmět.Silně to připomínalo rentgen,ale neviděl pořádně jak vlastně vypadá.Potom teprve to peklo propuklo.Ozval se strašný rachot jakoby hromu,praskání,blesky a nesnesitelná bolest hlavy.Bylo to tak hrozné,že si myslel,že musí každou chvíli hlava prasknout a konečně umře.Oči měl silně sevřené za víčky a přesto ty blesky zřetelně viděl.Bodalo to do očí a vrtalo v mozku.Bolest,kterou si nedokázal představit ani v nejhorším snu.Modlil se ať rychle přijde bezvědomí,nebo smrt.To je jedno,jenom ať to skončí.Snad to trvalo několik sekund,snad několik hodin.Nedovedl to odhadnout,protože to bylo peklo,doslova a do písmene.Když už si myslel,že to nevydrží,vše přestalo a on rychle oddychoval a lapal po dechu.Vtom se to vrátilo do druhé půlky hlavy .Opět ten hřmot,blesky křížem krážem,praskání statické elektřiny a ta nesnesitelná bolest hlavy,mozku.Nemohl dýchat,nemohl myslet jen si přál ať je konec.Dočkal se.Vše utichlo,osušili mu pot z čela,odvezli přístroje,opatrně navlékli košili,takzvaného andělíčka,přikryli dekou až po bradu a opatrně přesunuli na vozík.Kolem se válelo spousta zakrvácených prostěradel a pláště postav byly také zastříkany.Na Michala se snesl milosrdný spánek a ani si nepamatuje jak se dostal do svého pokoje.Tomuto peklu na zemi se říká angiograf a doufám,že pokud se ještě dnes provádí,tak je to pouze v narkóze a ne při lokálním umrtvení.

Trest smrti

26. března 2011 v 18:16 | Ba.Ji
Bude to velmi krátké a myslím,že výstižné.Pujčím si otázky z reklam.
Trest smrti? ANO !
Živit vrahy a násilníky z naších daní? Ne !
Žádáme změnu trestního řádu! MY ZA TO STOJÍME!
Není pravda,že pro vrahy je trest smrti jednoduchý.Jsou to vesměs zbabělci a prožijí si tolik strachu a úzkosti před vykonáním trestu,že je to pro ně určitě horší,než pobyt ve věznici,kde mají šanci na omilostnění a tudíž se mají stále na co těšit.Ještě bych je před vykonáním trestu trochu mučila!Nemám s těmito krutými násilníky slitování,jako ho oni nemají se svými obětmi.

Kouření

17. března 2011 v 22:41 | Ba.Ji
Nejdříve jsem chtěla požádat všechny kuřáky aby v zájmu svého a našeho zdraví přestali kouřit.Jenže těch závislosti je tolik,že jsem si uvědomila jak by to bylo směšné a zbytečné.Vždyť kolik neštěstí způsobí alkoholici,narkomani,kolik lidí trpí kvůli nesprávné životosprávě,otreávenému životnímu prostředí,dokonce i pití přemíry minerální vody může ublížit,zkrátka nebezpečí číhá všude a o jednu neřest víc nebo míń je vlastně jedno.Je to věc každého z nás,jen by to chtělo trochu víc tolerance k těm druhým.

Nejlepší prevencí proti kouření byl...

15. března 2011 v 18:23 | Ba.ji
Nikdy jsem kouřit nezačala a to z jednoduchého důvodu.Můj otec kouřil od doby co pamatuji a nebral nikdy ohledy na nás děti.Mně to strašně vadilo.Kouř jsem nesnášela,vadil mi zápach kouře v oblečení,ve vlasech.Proto jsem nikdy v pubertě ani později neměla chuť začít kouřit.Byla to vlastně nejlepší odrazující kůra.Stejně tak to bylo i s alkoholem.Když mi bylo asi sedmnáct let,dal se otec pro změnu na pití a to v dost velké míře.To byla pro mne další nepříjemná zkušenost a alkohol prostě nejen že nemusím ale přímo nesnáším.Na druhou stranu ale vůni tabáku,myslím sušeného tabáku mám strašně ráda.Vždy mi krásně voněly trafiky.Dnes tam již voní pouze časopisy a noviny.Ještě musím říct k tomu kouření,vzala jsem si muže který nekouří(i když jeho otec byl také kuřák) a naše děti také nekouříˇ.Na druhou stranu věřím,že kouření způsobuje rakovinu,neboť otec na rakovinu plic opravdu zemřel a nepřála bych to nikomu.Proto mám přímo hrůzu z toho,když vidím malé děti s cigaretou v ruce,pro ty je to ještě nebezpečnější než pro dospělé a nechápu jejich rodiče,že mohou klidně spát.

Vegetariánství

7. března 2011 v 20:04 | Ba.Ji
Vegetariánství,tak o tom něco vím.Mému synovi bylo necelých osmnáct let,když jednou přijel domů s tím,že je vegetarián a nikdy maso do úst nevezme.Když jsme se divili,oznámil nám,že je zásadně proti vraždění zvířat a proto maso nejí.Nejprve jsem byla zoufalá a snažila se mu to všemožně rozmluvit.Zbytečně.Za týden nato přijel s vyholenou hlavou a na vršku asi osmicentimetrový kohout.Za měsíc měl na něm trvalou a samozřejmě černé oblečení od hlavy k patě,alo to už jsem znala z dřívějších let,neboť byl příznivcem skupiny Modern tolking,Oceán atp.Potom odjel v létě bránit dostavbě Temelína jako jeden z Děti země.Tam konečně prokoukl a pomalu začal přiznávat,že jsme měli pravdu,když jsme mu tvrdili,že je jejich organizátoři je nasazuji do "boje " a sami jsou pěkně v teple.Zrovna byly povodně a venku lilo jako z konve několik dní.Ty děti venku mokly a hladověly,zatímco bossové pěkně zašití v teple s plnými břichy je pouze organizovali.Za krátko přešla i revolta s kohoutem ale nejméně rok to trvalo!Jen to vegetariánství u něj trvalo až do 35 let.Přestože měl spoustu problému,jak zdravotních tak osobních.Jezdil v rámci své práce po světě a nebylo vždy lehké se najíst.Třeba v Číně to vůbec nemohli pochopit,že nechce maso.Také vaření doma je pro vegetariána dosti náročné a také poměrně drahé.Naštěstí se jednou dostal do rukou léčitele,který mu hned na úvod řekl,že je vegetarián a vůbec to jeho organismu nesvědčí.To ho konečně zviklalo.Dnes už jí opět normální pestrou stravu a je daleko spokojenější a také jeho ženě i mně se ulevilo.Člověk je od přírody "všežravec" a tudíž potřebuje jíst všechno.Masa nemusí být moc,ale alespoň trochu ho potřebujeme.Třeba takový vitamín B12 nutně potřebujeme a abychom zásobili dostatečně organismus tak to maso musíme.Nejhorší je to pro děti a dopívající mládež.Proto nerada slyším ,že je někdo vegetarián,vegán a kdoví co ještě.Pokud nejsou dostatečné znalosti,co a jak jíst,tak je z toho víc škody než užitku.

Jak ztrácím iluze - znovu a zase

2. března 2011 v 20:13 | Ba.Ji
V šestnácti letech jsem si myslela,že budu stále mladá štíhlá a krásná.Jediné co se změní budou zkušenosti a moudrost.V pětačtyřiceti jsem přišla o iluzi,že nezestárnu.V padesáti jsem ztratila další iluzi,že nebudu stále štíhlá a krásná.A teď již vím,
že ani s tou moudrosti to není zrovna nejlepší.Celý život se držím hesla "chovej se tak jak chceš aby se lidé chovali k tobě".
Z počátku to docela vycházelo ale v dnešní době už jsem se svým názorem spíše za pitomce-bohužel.Přesto však neztrácím optimismus a mám další a další iluze.Jednou až přijdu o všechny tak už tady nebudu a o tom ten život je!

Smysl života - hlavolam , přijde na to někdo?

8. února 2011 v 18:39 | Ba.ji
Jaký mám SMYSL ŽIVOTA,napadlo mě při pohledu nahoru,kde se klenula nad mou hlavou krásná NOČNÍ OBLOHA.Chvíli se jen tak kochám nad nekonečnosti vesmíru a titěrnosti mých problému.Má to vůbec smysl se za něčím pachtit?Není lepší řešení SEBEVRAŽDA?Vždyť kolik problému mi dělá jen takový ČESKÝ JAZYK,některá jeho pravidla jsou tak neskutečná,že je to nepochopitelné jako PARANORMÁLNÍ JEVY.No jo ale co pak ?Skončí to opravdu?Nebo je skutečně nějaký POSMRTNÝ ŽIVOT?Nedávno jsem si našla další cizí výraz YAOI a ten u mně vyvolal novou BOLEST NA DUŠI.Nemají to lehké ani tito lidé a proto kdyby se jen trochu dal vrátit čas a mně se opět někdo zeptal CO SI PŘEJI K VÁNOCUM asi bych odpověděla ,nebyl to sice nikdy MUJ VZOR ale pomohla by mi MÁ OBLÍBENÁ KNIHA s názvem DEJA VU,a na zem by se snesla PRVNÍ VLOČKA ,
mí PŘÁTELÉ by si asi oddechli.Konečně u ní asi nastala DOSPĚLOST!Snad už skončí období,kdy HALLOWEN a FANTASY budou zapomenuty a navždy odhozeny na HŘBITOV telecích roků.A než přijde PODZIM života projde několikrát úskalími podobnými pořadu zvaném TALENTMANIA a NADĚJE ji znovu vrátí do radostného života.Ne není to SEN je to jako když na jaře POPRVÉ zahřmí první BOUŘKA.Rozezní se nádherná bouřlivá HUDBA s takovou silou,že z ní půjde STRACH ale zároveň to bude fascinující a opojné.Něco jako když UPÍŘIí vysávájí své oběti  a ty se cíti nádherně.

Sebevražda

24. ledna 2011 v 16:19 | Ba.Ji
Dokážu si představit,že se člověk může dostat do situace,kdy se mu zdá,že z ní neni jiná cesta než sebevražda.Většinou se to ale časem uklidní,otupí a rozhodně to přestane být bezvýchodné.
Já sama jsem v mládí trpěla krutými záchvaty migrény,kdy mi bývalo tak zle,že jsem si mnohokrát v zoufalství říkala,že kdybych neměla děti,spolykám prášky a usnu navěky.Drželi mně při životě opravdu jen děti a manžel,to bych jim nemohla udělat,nechat je napospas životu bez maminky.Časem záchvaty řídly a řídly a dnes jsou jen vzácné a také je víc léků,takže jsou snesitelnější.Vím,že jsou daleko horší situace,ale přesto se spíš přikláním k tomu počkat,neukvapovat se.Sebevražda je totiž čin,který většinou nejde vzít zpět a spoustě lidí ,kteří tady tůstanou způsobí obrovskou bolest.Člověk totiž vydrží víc než by si pomyslel.Proto zahoďme prášky,provazy,nože , žiletky a špatné myšlenky a žijme statečně život až do konce.Stojí zato!!!
 
 

Reklama